Těšínská aristokratka, která zemřela v bídě
- Jonasz Milewski
- před 4 dny
- Minut čtení: 10
Gabriele von Thun und Hohenstein byla zapamatována jako „Dobrá paní z Kończyc Wielkých“. Tato těšínská aristokratka byla známá svou dobročinností a obětavostí, zejména vůči dětem. Komunistická moc jí vzala všechno kromě života.
Celý životní příběh hraběnky Gabriely von Thun und Hohenstein byl popsán v románu „Dobrá paní ve zlém světě“, který je k dispozici v polštině, němčině a češtině. (Zjistěte více)
Srdce jí bilo jako kladivo. Těžce dýchala. Její ruce, oblečené v hedvábných rukavičkách, se třásly, což se snažila pečlivě skrýt. Pohlédla na Alžbětu, stojící u okna a nervózně svírající kapesníček. Ačkoliv jarní sluneční paprsky osvětlovaly její tvář, nebylo na ní ani stopy po radosti. Byla vyděšená.
Gabriele se zvedla z křesla potaženého sametem. Vzala do ruky hůl a pomalým krokem začala přecházet po salonu. Nebylo to pro ni snadné. Bylo jí téměř 73 let a dobře chápala, co znamenají omezení spojená s věkem. Nikdy si však nestěžovala. To nebylo v jejím stylu. Matku si pamatovala jen matně – zemřela, když bylo Gabriele pouhých pět let – ale zapamatovala si její časté rčení: „Měj soucit s ostatními, ale nevzbuzuj soucit.“ Nevěděla proč, ale náhle se jí před očima zjevila postava dávno zemřelé matky. Vzpomněla si na několik okamžiků z jejich posledního společného léta. Byl tehdy rok 1878. V paláci Groß-Kuntschitz (česky Velké Kunčice), který byl jejich domovem, byly dveře vždy otevřené. K hraběcímu páru Eugenovi a Marii Larisch-Mönnich přicházelo mnoho lidí. Milovali pomáhat. Malá Gabriele a její dvě sestry, Henriette a Fanny, pozorovaly matku a těšily se alespoň z pikniků, při nichž hostily návštěvníky a rozdávaly hračky místním dětem. Náhlá smrt matky a o dva roky později i otce úplně změnily život těchto tří dívek. Opustily Kuntschitz a odjely do Vídně, kde se usadily u strýce Ferdinanda Deyma ze Stříteže.
Gabriele se v duchu usmála při vzpomínce na ta bezstarostná dětská léta. „Kolik se toho změnilo od těch časů,“ pomyslela si. „Strýcové a tety zemřeli už před mnoha lety, císařství přestalo existovat, a teď? Teď je lépe mlčet o tom, kam se svět dostal.“
Gabriele přistoupila k Alžbětě stojící u okna.
Tato žena strávila na zámku většinu svého života. Nastoupila koncem dvacátých let, když se narodily vnoučata hraběnky. A tak už na zámku bydlela téměř dvacet let. Během té doby se spolu spřátelily.
Alžběta se podívala na hraběnku ustaraným pohledem.
– Stíhačky letí jedna za druhou, pořád je slyšet dopadající bomby a zvuk vystřelených kulek je čím dál blíž – vyprávěla nervózně, jako by jí pohled z okna mohl něco prozradit.
– Alžběto, zhluboka se nadechni. Starostmi si života ani o loket neprodloužíme. Vždyť to víš – pohladila ji po rameni.
– Vím, hraběnko, ale není tak snadné přestat myslet na to, co se může stát. Lidé vyprávěli tak strašné věci o Sovětech... Za koho nás budou považovat? Za Němce, za Poláky, za Slezany? A za koho budou považovat Vás, hraběnko?
– Mírou člověka je dobro, které vykonal, a zlo, které nezpůsobil, ne jazyk, kterým mluví – řekla s plným přesvědčením.
– Tolik dobra vděčí Kończyce, Těšín i všechny okolní vesnice hraběnce, tolik dobra! I teď, když nacisté tak převrátili náš svět naruby, dávala hraběnka lidem práci a chránila je na zámku, bez ohledu na nebezpečí.
– Alžběto, to je povinnost, kterou ukládá lidskost. Ani zrnko hrdinství v tom není – řekla dojatě, poté se otočila a pomalým krokem šla ke stolečku, na němž stála šálka s čajem.
Gabriele se zhluboka nadechla. Snažila se zadržet slzy, které se jí draly do očí. Pohlédla na portrét zesnulého manžela, který visel na zdi. Hrabě Felix von Thun und Hohenstein také pocházel ze šlechtického rodu. Jeho bratr Josef několik let zastával funkci prezidenta Rakouského Slezska v dobách monarchie. Často se scházeli jako rodina v Groß-Kuntschitz, kde Gabriele pořádala slavnosti, během nichž v zámeckých zahradách hostila místní obyvatele i šlechtu.
Pořádala mezi rakouskou aristokracií sbírky peněz a následně je odevzdávala do fondu na pomoc chudým. Už za starého Rakouska k tomu byla příležitost při císařových narozeninách, 18. srpna. Poprvé je uspořádala v roce 1900. Tehdy bylo slavení doprovázeno ohňostrojem, velkým pohoštěním a rozdáváním hraček dětem.
Po první světové válce, když správu převzala Druhá Polská republika, pokračovala v tradici těchto setkání. Felix s obdivem sledoval činnost své manželky. Podporoval ji. Prožila s ním 48 šťastných let. Často chodívala na hřbitov v Kunčicích, aby mohla být alespoň v myšlenkách blíž u něj.
Gabriele sáhla po šálku, ale nestihla se ani napít, protože vyděšená Alžběta vykřikla: „Jedou!“ Zvuk burácejících motorů ovládl zámeckou zahradu. Na příjezdovou cestu vjelo několik malých sovětských vojenských vozidel a pár nákladních aut. Jeden z vojáků několikrát vystřelil z pistole do vzduchu. Hraběnka nařídila shromáždit všechny v hlavním salonu. Chtěla se vyhnout konfrontaci venku.
Během několika okamžiků se kolem hraběnky shromáždila rodina i zaměstnanci. Stáli vyděšeně v salonu v prvním patře a čekali, co se stane. Vnučka Gabriele, čtrnáctiletá Isabele, ji chytila za ruku. Sedmnáctiletý Erwein junior, nejstarší vnuk hraběnky, se chtěl projevit odvahou a vystoupil dopředu. Jeho snahu rychle zastavila třiačtyřicetiletá Anna, jeho teta a svobodná žena.
Otevřeným oknem začaly kromě květních vůní pronikat i ruské nadávky a hlasitý smích. Náhle uslyšeli ohlušující ránu. Jeden ze služebníků se domníval, že Sověti vyrazili vchodové dveře.
– Z jakého důvodu? Vždyť jsme je nechali otevřené! – rozhořčila se plačící Anna, hraběnčina dcera.
V hlavní hale se rozhostilo ticho. Bylo slyšet jen klapot podpatků přicházejícího velitele. Důstojník se rozhlédl kolem sebe. Pohlédl na bustu hraběte Felixe von Thun und Hohenstein, který zemřel před čtyřmi lety, stojící u schodiště. Vytáhl pistoli a vystřelil do sochy, zasáhl ji přesně do čela a roztříštil ho. Poté se hlasitě zasmál. Doprovázející vojáci se začali hlučně chechtat.
Po chvíli začal důstojník své muže utišovat. Hlasitě zakřičel: „Ven!“ Hraběnka, která byla v hlavním salonu v prvním patře, se zhluboka nadechla. Vydala se ke dveřím vedoucím na schodiště, které spojovalo patro s hlavní halou. Mladý Erwein chytil babičku za ruku.
– Půjdu já. Jsem dědic zámku, je to moje povinnost – řekl hlasem, který se mu třásl.
– Zůstaň, miláčku… Neprovokujme je.
Otevřela dveře, což způsobilo, že sovětští vojáci okamžitě namířili zbraně směrem k patru. Po chvíli se hraběnka objevila na schodech. Pohlédla na velitele. Byl to asi čtyřicetiletý muž s přísným výrazem, oblečený v lehce zablácené uniformě. Začal stoupat po schodech, spolu s ním i několik ozbrojených vojáků.
– Neutekla jsi, švabko? Musíš být buď velmi statečná, nebo velmi hloupá – pronesl a přiblížil tvář k její tváři na několik centimetrů. Hraběnka však neodpověděla. – Vejdi dovnitř, uvidíme, koho tu schováváš – řekl a lehce ji postrčil směrem k salonu.
Velitel si změřil pohledem všechny přítomné v salonu. Bylo jich asi dvacet. Stáli zděšeně se sklopeným zrakem. Jen mladý Erwein se díval na Sověty se zlostí. Velitel si toho všiml. Přišel k chlapci a přitiskl mu pistoli k čelu.
– Ty jsi tak odvážný, ty darebáku? – plivl mu do obličeje.
– Nejste tady doma – odpověděl třesoucím se hlasem, i když se snažil nedat najevo strach. Důstojník se začal smát, pak chlapce udeřil pěstí do břicha a odstrčil ho tak, že Erwein spadl na podlahu pokrytou elegantním kobercem.
– Všichni si sedněte pod okno. Trochu si popovídáme – rozkázal. – A vy, hoši, můžete se tu zabydlet – dodal, když se otočil k vojákům.
Sovětští vojáci okamžitě začali otevírat skříňky a hledat alkohol. Vytrhávali dvířka vitrín, rozbíjeli sklo, shazovali na zem knihy, rodinné památky, křišťálové skleničky a fotografie zobrazující členy rodiny. Jeden z nich namířil pistoli na portrét hraběnky visící na zdi a stiskl spoušť. Kulka uvízla v jejím oku.
– Tak takhle budeš za chvíli vypadat, stará švabko – začal se smát, potom otevřel nalezenou lahev červeného vína a začal pít, přičemž poléval sebe i koberec.
Hraběnka se dívala vyděšeně. Během několika okamžiků salon vypadal, jako by jím prošlo tornádo. Elegantní mahagonový nábytek byl rozlámaný, jemné vitráže rozbité a porcelánové i křišťálové nádoby roztříštěné. Neocenitelné předměty připomínající rodiče a prarodiče byly ničeny před jejíma očima. Srdce se jí sevřelo, když musela sledovat, jak jeden z vojáků ničí také portrét jejích rodičů, které ztratila jako dítě.
– Žilo se ti dobře po všechny ty roky, když jsi vykořisťovala ostatní? Takoví jako vy by měli viset. Jste odporní. Nejste lidé. Jste prasata ozdobená zlatem, která se navzájem uctívají. Tvůj synek byl krásně vychován. Hrabě Erwein von Thun und Hohenstein, že? Jaké svinstvo musíš být, když jsi tomu zmetkovi vštípila zásady, které vedly k tomu, že vyvraždil celou ves Ostrý Grún na Slovensku. Nikdo! Slyšíš? Nikdo nepřežil! Vybil všechny obyvatele! – křičel důstojník, procházeje se po salonu.
– Pane důstojníku, hraběnka je nejvznešenější člověk, jakého jsem v životě poznala – vložila se do hovoru plačící Alžběta. – Financovala nemocniční pavilon pro děti, více než čtyřicet let vede charitativní akce, založila těšínský Červený kříž, zřídila Dobrovolnou záchrannou službu, krmí hladové a chrání bezdomovce… Pod svou střechu přijímala raněné vojáky bez ohledu na jazyk, kterým mluvili. Po celou válku ukrývala potřebné. Je Dobrou paní ve zlém světě… – Alžběta mluvila upřímně. Nedokázala si představit, že by se nepostavila na obranu hraběnky. Už samotná myšlenka, že by jí Sověti mohli ublížit, ji děsila.
– Dobrou paní ve zlém světě? – důstojník se začal smát.
– Nenech se zmást. V carském Rusku si to o sobě myslela každá druhá. Obyčejné mrchy, které dávají ze svého přebytku. Co je na tom dobrého? A zlý svět? Jejich svět byl každý den dobrý, protože své štěstí stavěli na utrpení druhých. Pravý pořádek začíná teď! – zvedl hlavu, i když jeho tvář zůstávala plná pohrdání.
Hraběnka se na důstojníka podívala. Její tvář byla klidná.
– Co od nás, pánové, očekáváte? – zeptala se co nejvlídněji dokázala. Nechtěla důstojníka nijak vyprovokovat.
– Hloupá! – zasmál se. – A co mi můžeš dát? Nemáš nic. Jsi nula, závislá jen na tom, jestli tě zabiju teď, nebo za chvíli – přitiskl jí pistoli k čelu. – No tak, paničko. Rozhodni se. Teď, nebo za chvíli? – zasyčel skrz zaťaté zuby a zatlačil jí zbraň ke spánku.
– Ne, prosím! – vykřikla Alžběta. Nedokázala ten pohled snést a rozplakala se.
– Mlč! – zařval, pak odtáhl zbraň od hraběnčiny hlavy. Ta to už také nevydržela a po jejích vrásčitých tvářích stekly slzy. To vyvolalo v důstojníkovi zjevné uspokojení.
Pomalu se vydal ke dveřím. Zastavil se a zvedl hlavu.
– Vypadnout! Okamžitě! – zařval. Alžběta se podívala na hraběnku. Anna, Erwein junior i Isabele se rovněž začali dívat jeden na druhého. Báli se, že je to konec. Před očima měli představu blížícího se zastřelení před zámkem.
– Ven! – zakřičel znovu důstojník. – Ven, nebo vás tu všechny postřílím jako psy! – propadl zuřivosti.
Hraběnka se vydala směrem ke schodům a vedla za ruku svou vnučku. Ostatní z rodiny i služebnictva ji poslušně následovali. Při sestupu si Gabriele všimla roztříštěné busty svého manžela. Stěží zadržela slzy. Byl to dárek od ní k jeho pětadvacátému výročí svatby. Vyšli před zámek.
Důstojník se zastavil před nimi.
– Nemáte tu co dělat. Tady už vám nic nepatří. Zámek i veškerá půda odteď patří novým komunistickým úřadům. Buďte rádi, že jsme vám nerozstříleli hlavy. A teď vypadněte! Nechci vás vidět! – zakřičel.
– Kam máme jít? – zeptala se hraběnka.
– Nejlépe do pekla, vy švabové! Zmizte mi z očí. Je mi jedno, kde chcípnete. Táhněte odsud, nebo přísahám, že vás zabiju! – znovu zvýšil hlas.
– Mohly bychom si vzít své věci? – zeptala se stále plačící Anna, hraběnčina dcera.
Důstojník na ni namířil pistoli. Anna na něj hleděla s hrůzou. Gabriele ji rychle chytila za ruku a spěšně ji odtáhla. Poté odešli. Za branou se vydali směrem ke kostelu, kam dorazili po několika minutách.
Byli vyčerpaní a otřesení. Zpráva o tom, co se stalo, se rozšířila velmi rychle. Lidé viděli vojenská vozidla i vyhnání hraběnky ze zámku. Když se setmělo, začalo do kostela přicházet stále víc lidí z okolí. Obyvatelé Velkých Kunčic, Malých Kunčic, Hažlachu, Rudníka, Pruchné a mnoha dalších vesnic přinášeli suché klobásy, sýr, chléb a přikrývky. Každý chtěl hraběnce a její rodině pomoci.
Před osmou hodinou večer bylo v kostele už asi dvě stě lidí a jídla i teplého oblečení víc než dost. Hraběnka pohlédla na všechny ty lidi. Nevěděla, jak jim poděkovat. Nevěděla, jakým gestem vyjádřit své city. Třesoucím se, slabým hlasem řekla: – Bůh dal, Bůh vzal, ale nechť je Jeho jméno chváleno za to, co jste učinili – a propukla v pláč.
Autor: Jonasz Milewski
P.S. Hraběnka Gabriele von Thun und Hohenstein po vyhnání krátce přebývala v Pavilonu III Slezské nemocnice v Těšíně, kde jí poskytl útočiště doktor Edmund Dalski. Nedlouho poté byla spolu s Alžbětou Miksch umístěna do dvoupokojového bytu na dnešní ulici 3. května 6. Do konce života zůstala bez prostředků. Staří přátelé a vděční obyvatelé Těšínského Slezska jí nosili vejce, máslo a mléko. Ačkoliv ji děti přemlouvaly, aby se přestěhovala do Rakouska, nikdy se nerozhodla opustit svůj rodný kraj, protože, jak říkala: – Chci být mezi svými.
Hraběnka měla čtyři děti. Henrietta (1894–1984) byla rakouská sportovkyně. Erwein (1896–1946) byl zastřelen v sovětském zajetí v Maďarsku. Friedrich (1898–1978) byl majitelem továrny v Karlových Varech, která mu byla po druhé světové válce zabavena. Nejmladší, Anna (1902–1988), zůstala po celý život svobodná a věnovala se charitativní činnosti.
Vnuci Gabriele – Erwein junior, Isabele a Ferdinand junior – žili v Rakousku. Hraběnka se dočkala také dvou pravnoučat, Erweina III a Hemmy (třetí pravnučka, Elisabeth, se narodila už po smrti Gabriele).
Hraběnka Gabriele von Thun und Hohenstein udržovala až do konce života přátelské vztahy s rodinou Dalských, která žila v ulici Głęboka. Téměř každý den je navštěvovala v 16:00 na odpolední čaj. Ke konci života byla už vyhublá a chatrná, přesto však stále vyzařovala důstojnost a ušlechtilost. Zemřela ve věku 85 let, dne 18. října 1957 v Těšíně. Byla pohřbena ve Velkých Kunčicích, vedle svého manžela Felixe a sestry Fanny.
Zámek ve Velkých Kunčicích dnes patří Marcinovi a Ewě Lipským, kteří kolem něj vysadili vinici Château Kończyce Wielkie, jež tvoří součást Těšínské vinné stezky, a vedou Nadaci Dobré paní z Velkých Kunčic.
Zdroje:
„Dobrá paní z Velkých Kunčic“ Czesław Gamrot (Zwrot 9/2017)
„Hraběnka Gabriela von Thun-Hohenstein a její rodina“ Franz Hr. Czernin von Chudenitz, překlad Stanisław Konopka (Těšínský kalendář, 2003)
„Gabriela von Thun und Hohenstein – „dobrá paní““ Aleksandra Skrzypietz („Její stopa v historii – ženy ve Slezském vojvodství v průběhu staletí“, 2015)
„Současníci o hraběnce Gabriele von Thun“ Mariusz Makowski (Těšínský kalendář, 2007)
Komentáře