"Čtení je nalezením vlastního bohatství a vlastních možností pomocí cizích slov"
- Jarosław Iwaszkiewicz
Jonasz Milewski
Na svět jsem přišel v roce 1992 a místem, které mě jako první přijalo, byl Těšín. Pokusy o mou výchovu se pak odehrávaly na území vzdáleném od tohoto města asi 30 kilometrů – v Javořince (obec Istebná).
Dříve než jsem si to uvědomil, kraj, kde jsem vyrůstal, na mě zanechal výrazný vliv. Jak kulturní, tak i jazykový. Vždyť jedna z linií mých předků obývala Trojves beskydskou od samotného počátku její existence, tedy od roku 1620.
Mou první řečí pak byla jablunkovská varianta těšínského dialektu, spadající do polské verze slezského jazyka. Tak prostě, dřív než jsem to všechno pochopil, vesele jsem si pobíhal po horách a údolích Slezských Beskyd.
Psát mě bavilo od té doby, co si pamatuji. Číst si to po letech už méně. Je třeba poctivě přiznat, že mé pubertální „texty“ nebyly příliš povedené, a proto zůstaly na svém místě – ve velké kovové bedně, pečlivě ukrývající slovní výstřelky dětství.
Naštěstí mi lépe šlo pátrání a shromažďování materiálů. Není to zrovna atraktivní koníček pro dítě – hledat fotografie, zápisky, deníky nebo dokumenty staré sto a více let –, ale mě to docela uspokojovalo.
Tímto způsobem vznikla Historie rodin Latzel a Mojeścik, která vyšla v roce 2020. Zahrnul jsem do ní objevy o předcích prokládané fotografiemi, dokumenty, novinovými výstřižky a vzpomínkami. Díky této práci jsem zjistil, že původem jsem Polák, Čech a Němec.
Rozvášnil jsem se. A protože mám rád lidi a rozhovory s nimi, začal jsem si rozšiřovat znalosti a „trápit“ ostatní, aby se o ně se mnou dělili. Začalo mě zajímat, odkud se berou rozdíly v názorech, perspektivách či hodnocení, když by se mohlo zdát, že mluvíme o tom samém. Právě. Mohlo by se zdát.
Pustil jsem se vážně do psaní. Protože když je to moje vášeň a přináší mi to spoustu radosti, proč takové věci odkládat na neurčitou budoucnost? Děj svého prvního románu jsem zasadil nikam jinam než do svého rodného kraje. Jenže… před 120 lety. A tedy do úplně jiného světa, než je ten, který známe dnes.
Na pomoc při znovuvytváření tehdejší každodennosti, kultury, jazyka, kuchyně, techniky, módy, zvyků, gest, rčení, vzdělání, duchovního života, politiky a mnohého dalšího mi přišly stovky čísel starých novin, deníků, dopisů a fotografií.
Hrdina mého románu „Nonkonformista“ si všiml:
„Postupně odhaluji, co lidi omezuje a brzdí v tom, aby využili svůj vnitřní potenciál. Dělám to prostřednictvím pozorování a rozhovorů. Všímám si, že lidské představy o nějaké záležitosti jsou prvním krokem, ba dokonce hlavním důvodem mnoha životních obtíží.“
Navzdory plynoucím letům a měnícím se „hračkám“, které nás zaměstnávají v každé další generaci, lidé jsou stále stejní. Jako společnost se řídíme emocemi, a ne zdravým rozumem. Naštěstí i tak dokážeme šířit hodnoty a lidí dobré vůle je více.
Právě na takových lidech se při psaní soustředím. Jednou z těchto ušlechtilých osob byla hrdinka mého druhého románu – Gabriele von Thun und Hohenstein. Kniha Dobrá paní ve zlém světě je příběhem jejího života, který připadl na čtyři státní útvary: Rakousko-Uhersko, druhou Polskou republiku, Třetí německou říši a Polskou lidovou republiku. Tlačena ze všech stran a různými způsoby zůstala věrná svým ideálům – a ty nebyly vycucané z prstu. Přispěla k tomu, aby se svět stal alespoň o něco lepším místem k životu.
