Jonasz Milewski

Na svět jsem přišel v roce 1992 a místem, které mě jako první přijalo, byl Těšín. Pokusy o mé vychování se pak odehrávaly na území vzdáleném od tohoto města asi 30 kilometrů – v Javořince (obec Istebná).

Dříve než jsem si to uvědomil, kraj, kde jsem vyrůstal, na mě výrazně zapůsobil – jak po stránce kulturní, tak jazykové. Jazykem, který jsem si osvojil jako první, byla jablunkovská varianta těšínského dialektu, patřícího do polské verze slezského jazyka (tzv. nářečí slezských horalů).

Mé dospívání na Těšínském Slezsku se stalo postupným objevováním nejednoznačnosti a složitosti světa, historie, současnosti i lidí. Přemýšlel jsem, proč část rodiny žije v Polsku a část v Česku. Odkud se v jednom regionu vzalo tolik vyznání (jen ve Visle bylo mezi 10 000 obyvateli více než 10 náboženství)? Proč měla moje prababička německé příjmení Latzel? A z jakého důvodu mi během prázdnin na Mazovsku místní děti nerozuměly, když jsem mluvil?

Začal jsem se do toho víc ponořovat. A protože mám rád lidi a rozhovory s nimi, stále více jsem rozšiřoval své znalosti a „trápil“ ostatní, aby se o ně se mnou dělili. To mi ale nestačilo. Chtěl jsem poznat skutečné příběhy lidí, ty hluboko skryté.

Četl jsem deníky, dopisy, staré noviny, prohlížel si dávné fotografie a portréty. Poznal jsem tisíce lidí, zejména těch se šedinami na spáncích, kteří mi vyprávěli o sobě, svých předcích a dávných časech.

To právě byl podnět, abych začal psát. Pochopil jsem, že jako lidé jsme se vůbec nezměnili, navzdory plynutí let. I když se mění naše „hračky“, emoce, které formují naše názory a rozhodnutí, zůstávají stejné.

V roce 2020 vyšla genealogická publikace „Historie rodin Latzel a Mojeścik“, ve které jsem představil výsledky svého rodinného bádání. Podařilo se mi získat dokumenty, které umožnily zrekonstruovat osudy předků z matčiny strany až do roku 1650 (samozřejmě těch „z pravého lože“). Tato práce mě přiměla k zamyšlení: jsme potomky lidí patřících k různým kulturám, vyznáním a národnostem. Já sám jsem původem zároveň Slezan, Polák, Němec, Čech, Moravan, Slovák, katolík, protestant i Žid.

Tato rozmanitost hluboce změnila můj pohled na svět i na lidi. Ale to nebylo všechno. Začal jsem se jinak dívat na mezikulturní, národní a náboženské konflikty. Pochopil jsem, že naše sympatie a předsudky často nevycházejí z faktů, ale z emocí, mýtů či polopravd. A přesto v lidech stále vidím něco mimořádně krásného – schopnost empatie, odpuštění a vytváření pout přes hranice jazyka, víry a původu.

Právě to se snažím zachytit ve svých románech a povídkách: skutečné lidi s jejich emocemi, pochybnostmi a volbami, ale také s jejich potřebou konat dobro, cítit blízkost a porozumění.

Protože nakonec to nejkrásnější v člověku je to, že se dokáže měnit.

Zvu Tě, abys ochutnal mé romány, povídky a fejetony. A také k navázání kontaktu! Nakonec – na tomto světě máme k rozhovoru jen sebe, lidi!

Moje knihy