Poslední Židé v Istebné. Další osudy rodiny Springutových
- Jonasz Milewski
- 29. 1.
- Minut čtení: 9
Dny, měsíce a první roky po druhé světové válce tvořily nesnesitelnou směs emocí, které zevnitř ničily ty, kdo přežili.
Bielsko, 9. března 1947
V prostorném pokoji u stolu sedělo šest osob. Před chvílí dojedli nedělní oběd. Ve vzduchu bylo cítit břímě blížícího se tématu, které žádný z nich neměl sílu otevřít. Vždy, když se setkávali v rodinném kruhu, rozhovory provázel pláč. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Šestadvacetileté Renatě se třásly ruce, čehož si všimla její mladší sestra Eliška. Jemně se dotkla jejího kolena. Ostatní se sklopenými hlavami upírali pohledy na už prázdné talíře.
Jakob se podíval na svého bratra Hermana, který u něj už nějakou dobu bydlel. Pomalu začal prohledávat kapsy saka. Po chvíli z jedné vytáhl kovové pouzdro, z něhož vzal dvě cigarety. Jednu podal Hermanovi.
— Zapálíme si? — navrhl.
— Vyjděme před dům. Víš, že tvoje Cecylie nemá ráda kouř v bytě — poznamenal.
— Mohu se k vám přidat? — požádal Jerzy Sussmann (Zisman), Renatin manžel.
— Jdi, jdi, a my s tetou a Eliškou uklidíme — dodala rychle Renata, aniž by čekala, zda její strýcové schválí manželův nápad.
Po odchodu se Herman, Jakob a Jerzy zastavili nedaleko zídky oddělující skver u náměstí Žwirki a Wigury od tramvajových kolejí. V neděli byla veřejná doprava řidší než ve všední dny, i když právě ve chvíli, kdy si zapalovali cigarety, kolem nich projela červená souprava uhánějící směrem k vlakovému nádraží.
— Dnes musíme učinit rozhodnutí… — po chvíli ticha začal Herman.
— V poslední době jich bylo příliš mnoho — povzdechl si jeho bratr Jakob.
— V květnu uplynou dva roky od konce války. Dva roky! — mírně zvýšil hlas a potáhl z cigarety Herman.
— A přesto se stále ještě objevují návraty pohřešovaných! — vykřikl Jakob v odpověď.
— Jak četné jsou ty návraty? O čem to mluvíš? To, že se najde jedna nebo dvě osoby za měsíc, považuješ po tak dlouhé době za důvod k naději? Jakobe, prober se, oni jsou mrtví!
— Ano! To mi stačí, abych měl dál naději! — otočil se k bratrovi zády a odhodil nedopalek na ulici.
Na chvíli opět mlčeli. Toho odpoledne bylo Bielsko klidné. Nebylo příliš teplo, a tak se obyvatelé vzdali procházek. Nedaleko náměstí Žwirki a Wigury, u něhož bydleli Jakob a Cecylie Springutovi a už nějaký čas také Herman, se pohybovalo jen několik lidí, většinou dospívajících.
— Poslouchej. Dejme si ještě jeden měsíc. To není dlouho — navrhl Jakob.
— Dáváme si měsíc za měsícem další měsíc! Myslíš si, že jsem tak otupělý, že bych si nepřál, aby skutečně přežili válku? Myslíš, že moje první myšlenka po návratu z tábora nebyla spatřit celou naši početnou rodinu? Ano, to byl můj největší sen! Chtěl jsem se setkat s naším bratrem Arturem, švagrovou Bertou, strýcem Sigmundem z Istebné a se všemi bratranci a sestřenicemi! Ale od konce té zatracené války uplynulo 22 měsíců! 669 zatracených dní čekání na jakýkoli stín šance, že se vrátí! Jakobe! Je čas se smířit! — vykřikl Herman a poté se rozplakal.
— Promiň, opravdu promiň — řekl Jakob a objal bratra.
— Už je to dobré — uklidnil se rychle Herman. Nechtěl znovu prožívat nezvladatelnou zoufalost, která ho provázela už velmi dlouho.
— Vraťme se — navrhl dosud mlčící Jerzy. Znal pohřešované z rodiny Springutových. Všichni v židovské komunitě, která před válkou obývala oblasti kolem Bielska, Těšína a Żywce, spolu udržovali užší či volnější kontakty. Nejčastěji spolu obchodovali.
Po návratu do bytu muži zastihli ženy, jak dokončují mytí a utírání nádobí. Všechny měly na tvářích stopy slz. Už neexistovaly normální dny. Neustále se vracely vzpomínky na tábory a starost o pohřešované. Nevedli běžné rozhovory o každodenním životě. I obyčejné kuchyňské předměty směřovaly mysl k tragickým vzpomínkám. Kovový hrnec, koště, krabička zápalek — připomínaly děsivé prožitky. Už nebyly obyčejné dny ani normální domácí činnosti.
— Posaďme se — řekl Jakob zlomeným hlasem. — Musíme učinit rozhodnutí — dodal po hlubokém nádechu a chtěl tak dát prostor bratrovi.
V bytě zavládlo hrobové ticho. Všichni beze slov usedli k kulatému stolu. Uprostřed zaujal místo Herman, nejstarší ze žijících Springutů. Vedle něj Jakob, dál jeho manželka Cecylie, dcery zmizelého Artura — Renata a Eliška — a naproti nim Renatin manžel Jerzy Sussmann (Zisman).
— Jerzy. Řekni to, co víš… — Herman se podíval na Renatina manžela. Ten se cítil, jako by byl paralyzován. Jeho pohled okamžitě sklouzl k manželce, která netušila, že by mohl mít jakékoli informace.
— Vím, že jsem to měl přiznat už dříve… — začal a cítil sucho v krku.
— Co víš? Jerzy! — zvýšila hlas Renata, když spatřila smutek v očích svého muže. Přeběhl jí mráz po zádech.
— Nic neskrývej, prosím — dodal Herman.
— V táboře… — hlas se mu lámal. — V táboře v Płaszowě se hodně mluvilo. O transportech, které k nám přijížděly, ale i o těch, které směřovaly do Osvětimi… — každé slovo mu působilo potíže.
— Co se říkalo? Proboha, co?! — naléhala Renata, zatímco ji za ruku uchopila její sestra Eliška.
— Pamatuji si, že jednoho říjnového dne roku 1944… Potkal jsem jakéhosi spisovatele, jméno si nepamatuji. Byl dobře informovaný o tom, co se děje. Zeptal jsem se ho na transport, který tehdy dorazil do Płaszowa — Jerzy při řeči upíral pohled do stolu. — Řekl, že šlo o slovenské Židy. Nevím odkud, ale věděl, že moje Renatka pochází ze Springutů. Dodal, že Springutovi byli v tom transportu…
— Pokračuj! — po krátké chvíli ticha ho pobídl Jakob.
— Prý byli Sigmund, Karolina, Josefine a Sidoni (Salomea) zavražděni plynem už v roce 1942 v Osvětimi. Ale v Žilině zůstaly Róža, Honorata a její dcera Judita. Po slovenském povstání v roce 1944 však nacisté zesílili pronásledování. Někdo Němcům udal zbývající Springuty, kteří se ukrývali. Všechny převezli do Płaszowa a krátce poté do Osvětimi, kde nepřežili ani jediný den. Róža, Honorata a sedmnáctiletá Judita byly okamžitě poslány do plynu… — přiznal a poté se rozplakal. Dokonale chápal bolest spojenou s tak obrovskou ztrátou a brutalitou, neboť si byl vědom, že jeho rodiče potkal stejný osud.
— Manžel Honoraty, Vojtěch, zahynul už v roce 1942. Vím to od muže, který viděl, jak ho vedli do plynové komory v Osvětimi — dodal Herman.
Renata, Eliška a Cecylie propukly v nezadržitelný pláč. Před očima se jim znovu objevila každá chvíle z jejich čtyřletého pobytu v táboře, kdy i ony mohly přijít o život. Zároveň je zaplavila zuřivost nad krutostí, jaké se lidé dopustili na lidech. Renata si vzpomněla na jeden den, kdy jí jeden z esesáků přikázal svléknout se donaha a strčil ji do plynové komory. Tehdy už v Osvětimi každý chápal, k čemu tyto budovy slouží. Stála nahá, natěsnaná s několika sty dalšími lidmi. Uběhlo několik hodin. Byli zmatení a vyděšení. Jak se později ukázalo, došel cyklon B. Nebyla možnost rychle doplnit zásoby a všechny odvedli zpět do tábora. Z celé rodiny Springutů měla ona jako jedna z mála to štěstí.
— Takže nikdo z nich nepřežil? — zeptala se mezi vzlyky Eliška.
— Celá naše rodina z Istebné zahynula — odpověděl Herman.
— A Maximilian? — vydechla Renata a lapala po dechu.
— Maximilian byl už v srpnu 1939 povolán do Polské armády a odešel bojovat. Slyšel jsem, že byl zajat v Rusku a stopa po něm se ztratila. Od té doby uplynulo osm let ticha — dodal a poté si zakryl tvář dlaněmi, aby skryl pláč.
Mezi rodinou Springutových zavládlo ticho prokládané vzlyky. Uvědomovali si, že i ty nejskrytější stíny naděje na opětovné setkání s blízkými se rozplynuly. Všichni z istebňanské rodiny Springutů zahynuli brutální smrtí.
— Je to den rozhodnutí — řekl po dlouhém mlčení Herman. — V příštím týdnu se obrátím na okresní soud v Těšíně s žádostí o jejich prohlášení za mrtvé. Prosím o váš souhlas — řekl a poté odešel do druhého pokoje.
Epilog:
Sigmund Springut se narodil 6. června 1870 ve Skrzydlné u Limanové. V roce 1895 se oženil s Esther Gruber-Springutovou, narozenou roku 1870 v Rajczy. Kolem roku 1896 se usadili v Istebné. Měli šest dětí (všechny se staly oběťmi holokaustu):
Rosa (Róža) Springut-Goldsteinová (nar. kolem roku 1896 v Istebné; zemř. 1944 v Osvětimi).
Honora (Honorata) Springut-Kohnová (nar. 5. 1. 1898 v Istebné; zemř. 1944 v Osvětimi). Dne 19. 12. 1926 se v Žilině provdala za Vojtěcha Kohna. Bydleli na adrese Jána Kalinčiaka 1265/6 v Žilině. Měli spolu dvě dcery:
Judita Kohnová (nar. 1. 11. 1927 v Žilině; zemř. 1944 v Osvětimi, bylo jí 17 let),
Vera Kohnová (nar. 10. 5. 1934 v Žilině; zemř. jako dítě před válkou).
Karoline Springutová (nar. 23. 12. 1900 v Istebné; zemř. 4. 7. 1942 v Osvětimi).
Josefine Springutová (nar. 23. 12. 1900 v Istebné; zemř. 12. 7. 1942 v Osvětimi).
Sidoni (Salomea) Springutová (nar. 26. 10. 1902 v Istebné; zemř. 29. 5. 1942 v Osvětimi).
Maximilian Springut (nar. kolem roku 1907 v Istebné; zemř. během války v Rusku).
Sigmund Springut byl strýcem synovců, kteří žili v Żywci a Bielsku:
Herman Springut (nar. 1894). Narodil se v Jeleśni, žil v Bielsku. Před válkou se zabýval průmyslem a obchodem. Po vypuknutí druhé světové války se evakuoval na východ Polska a poté do Ruska. Po válce se vrátil do Bielska, kde bydlel s bratrem Jakobem a švagrovou Cecylií na náměstí Žwirki a Wigury 4. V roce 1947 se přestěhoval do bytu na ulici 1. máje 14 v Bielsku. Vystupoval jako zástupce rodiny Springutů před okresním soudem v Těšíně ve věci prohlášení istebniaňských Springutů za mrtvé. Pravděpodobně v roce 1948 emigroval do Izraele.
Jakob Springut (nar. 25. 1. 1898 v Jeleśni; zemř. duben 1980 v Clevelandu, Ohio). Narodil se v Jeleśni, žil v Bielsku na náměstí Žwirki a Wigury 4. Jeho manželkou byla Cecylie Springutová. V Bielsku zůstal do konce 40. let, poté emigroval do Spojených států amerických.
Arthur Springut (nar. 8. 8. 1893; zemř. 28. 10. 1942 v Bełżci). Narodil se v Jeleśni, žil v Żywci. Pracoval v dřevozpracujícím průmyslu. Postavil dům v Żywci-Zabłociu na ulici Kolejowej 5 (dnes ulice Dworcowa). V roce 1939 se s rodinou evakuoval do Krakova, kde se kolem roku 1941 dostali do ghetta. Koncem října se spolu s manželkou Berthou a dcerami — Renatou a Eliškou — ukrýval ve sklepě domu na ulici Janowa Wola 8 v Krakově. Arthur a Bertha byli zařazeni do transportu do Bełżce, kde byli dne 28. 10. 1942 zavražděni plynem.
Renata Springut-Zismanová (nar. 18. 4. 1921 v Żywci-Zabłociu; zemř. 30. 7. 1999 v Krakově). Dcera Arthura a Berthy Springutových. Patřila k nemnoha přeživším holokaustu. Přežila pět koncentračních táborů — Płaszów, Auschwitz-Birkenau, Ravensbrück a Neustadt-Glewe. Po válce se usadila v Krakově. Byla klavíristkou. Provdala se za Jerzyho Sussmanna (Zismana). Po jeho smrti se znovu vdala za Daniela Bertrama. Žili v Krakově.
Chronologie poválečných událostí:
14.03.1947 byl k okresnímu soudu v Těšíně doručen návrh Hermana Springuta, bytem náměstí Žwirki a Wigury 4 v Bielsku, na prohlášení členů rodiny Springutových za mrtvé.
3. 11. 1947 bylo v Istebné vyvěšeno veřejné oznámení, v němž byla vyzvána pohřešovaná rodina Springutových, aby se v případě, že žijí, přihlásila na úřadě. Zároveň byli vyzváni všichni, kteří mohou poskytnout jakékoli informace o pohřešovaných.
12. 1. 1948 obdržel okresní soud v Żywci písemnost od okresního soudu v Těšíně s žádostí o výslech Jerzyho Sussmanna (Zismana), bytem Zabłocie u Żywce, ulice Kolejowa 5, v postavení svědka.
16. 2. 1948 se u okresního soudu v Żywci konal výslech svědka Jerzyho Sussmanna (Zismana) (44 let). Svědek vypověděl, že v roce 1944, během pobytu v táboře Płaszów, mu známý spisovatel sdělil, že v jednom z transportů byla rodina Springutových, tehdy žijící v Žilině. Po krátké době byli odesláni do plynové komory v Auschwitz-Birkenau.
27. 2. 1948 zaslala správa obce Istebna okresnímu soudu v Těšíně dopis s informací, že bylo sejmuté oznámení vyzývající k podání zpráv o osudu Springutových. Úřad dále uvedl, že bylo zjištěno, že Maximilian Springut byl v srpnu 1939 povolán do Polské armády, následně pobýval v Rusku, avšak dosud se nevrátil. Honorata rozená Springutová Kohnová měla trvalé bydliště v Žilině. Ostatní členové rodiny Springutových žili do vypuknutí války v Istebné.
10. 3. 1948 proběhl výslech svědka Hermana Springuta (54 let). Uvedl, že Zygmunt Springut byl bratrem jeho otce, tedy jeho strýcem. Dále vypověděl, že Zygmunt Springut žil se svými dětmi v Istebné, s výjimkou Honoraty Springutové, která se po sňatku odstěhovala do Žiliny. Herman Springut bydlel před válkou v Bielsku. Po vypuknutí války prchal před okupantem na východní území Polska, odkud se dostal do Ruska. Se strýcem se mu nepodařilo navázat kontakt.
29. 5. 1948 byli Springutovi prohlášeni za mrtvé. Jako smluvní datum smrti byl stanoven den 31. 12. 1946.
Zdroje:
a dále
Materiály IPN a Muzea Auschwitz-Birkenau zpřístupněné pro účely publikace tohoto materiálu Jonaszovi Milewskému.
Autor: Jonasz Milewski
Komentáře