Šest týdnů, které mu vzaly všechno
- Jonasz Milewski
- 29. 10.
- Minut čtení: 6
Podzim roku 1910 zasáhl obyvatele domu číslo 92 v Górkách Wielkich mimořádně tragicky. V jediném okamžiku nahradil radost v životech rodin Latzel a Gawlas smutek a zoufalství.
Byla středa, 26. října 1910. První sníh pokrýval pole a slunce stálo vysoko nad krajinou, dávajíc naději, že jaro jednou znovu přijde. Vítr byl sotva znatelný. Bylo ticho a klid. Místy bylo vidět znechucené hospodáře, kteří výrazem tváře dávali najevo, že první sněhové srážky přišly rozhodně příliš brzy.
V domě číslo 92, stojícím v Gross-Gurek (pol. Górki Wielkie) hned u hranice s vesnicí Pogorsch (pol. Pogórze), nikdo nemluvil, i když byl plný lidí. Šedesátijednaletý Adam Gawlas seděl u kamen a přikládal do ohně další kus dřeva. Občas potáhl nosem, ale tak tiše, aby si toho ostatní nevšimli. U velkého hrnce stála jeho žena Ewa. Vařila žlutou kaši a bezděčně si opakovala, že tahle je nejzdravější. Mezitím si otírala další nechtěné slzy, které jí stékaly po tváři.
V druhé světnici, na lavici pokryté dekou, seděl šestašedesátiletý Gotthard Latzel a na kolenou držel svou čtyřletou vnučku Marii Helenu Latzel. O rok starší Paulina Latzel si hrála na podlaze s hadrovou panenkou. Jen děvčátka mluvila.
– Proč se pořád nevracíme domů? Už mě to u dědečka Adama a babičky Evy nebaví. Chci si hrát venku, ale tatínek zase zakázal chodit ven. Proč náš bratříček pořád jen spí? Chtěla bych ho pohladit. A chtěla bych si hrát s maminkou. Vraťme se, prosím! Dědečku, udělej něco… – dožadovala se mladší ze sourozenců, hledajíc v Gotthardovi spojence. Starý Latzel si povzdechl a pohlédl na syna, který bděl u postele, v níž ležela jeho žena.
– Všechno ti musím vysvětlovat – odpověděla pětiletá Paulina. – Karl je nemocný. Nemůžeme si s ním hrát, protože musí hodně spát. Maminka je taky nemocná a ty jsi ještě moc malá, abys to pochopila.
– Dědečku, nejsem moc malá, že ne? – hledala útěchu. Cítila se starší sestrou nespravedlivě napomenutá.
– Oblečte se teple a můžete jít ven – ozval se konečně jejich otec, aby dopřál manželce víc klidu.
Děvčátka nepotřebovala další pobídku. Oblékla si kabátky, čepice a rukavice, a pak, přeskočivší vysoký práh, vyběhla před dům. Hned zatáhla do hry strýce, devatenáctiletého Františka Gawlase, který nedaleko opravoval plot. Vytáhla zeza chalupy dřevěné sáňky, které jim minulou zimu koupil dědeček Gotthard v Teschen (cs. Těšín), a přikázala strýčkovi, aby je táhl, i když vrstva sněhu byla čerstvá a nepřesahovala tloušťku jednoho prstu. Veselý smích děvčátek se rozléhal kolem chalupy označené číslem 92.
Maria se neobratně začala zvedat, chtěla si zvlhčit hrdlo teplou vodou. Franz jí hned pomohl a políbil její slabou ruku. Beze slova sáhl po plechovém hrnečku stojícím na stolku vedle a přiblížil ho k jejím ústům. Začala pít, i když jí kašel pití značně ztěžoval.
– Jak se má Karlíček? – zeptala se slabým a unaveným hlasem.
– Spí v kuchyni, vedle kamen. Tvoje maminka na něj dává pozor – oznámil Franz téměř vojensky. – Napij se ještě. Za chvíli ti dám žlutou kaši se škvarky. Posílíš se.
Stále sedící na lavici pokryté dekou Gotthard s pohnutím sledoval svého syna. Viděl, kolik péče věnuje své nemocné ženě. Do Gross-Gurek (pol. Górki Wielkie) přijeli před dvěma týdny, když onemocněl nejprve osmiměsíční Karl a krátce poté i Maria. Už více než rok bydleli v Kuntschitz bei Ostrau (pol. Kończyce u Ostravy), kde Franz nastoupil do práce v dole. Pocházeli však z města Teschen (pol. Cieszyn), kde Gotthard až do důchodu pracoval v Kohnově továrně na nábytek. K dočasnému přestěhování do domu Gawlasových se rozhodli, aby Adam a Ewa, rodiče Marie, mohli pomoci s péčí o děvčátka.
– Jaký máme dnes den? – zeptala se Maria, naklánějíc do konce plechový hrneček s teplou vodou.
– Středa. Dvacátého šestého října. Pořád jsme u tvých rodičů – snažil se vysvětlit, kdyby měla kvůli nemoci výpadky paměti.
– Moje třiatřicáté narozeniny – usmála se, a pak znovu začala kašlat. Manžel jí podal kapesník. S děsem si všimli, že se na něm objevily stopy krve.
Náhle do světnice vběhla Ewa Gawlasová, matka Marie. Její zástěra, ohlodaná zubem času, visela z jedné strany, jako by před chvílí prohrála boj s něčím, o co se zachytila. Franz i Gotthard se rychle zvedli, když v očích ženy spatřili strach.
– Karlíčkovi isto sie cosi robi! – vykřikla ve všeobecně používané místní slezské řeči.
Franz okamžitě běžel do kuchyně, kde v vyřezávané kolébce ležel jeho osmiměsíční syn. Vytáhl chlapečka a s hrůzou si všiml, že malý bříšek kojence je strašlivě nadmuté a fialové. Vyděšeně hledal pomoc v očích otce, který přiběhl hned za ním.
– Bring es zu Maria (cs. Odnes ho k Marii) – přikázal synovi Gotthard. – Rufen Sie Paulina und Maria an (cs. Zavolejte Paulinu a Marii) – dodal, obracejíc se ke svým příbuzným.
Za chvíli byli všichni v hlavní světnici. Plačící Karl tiskl hlavičku k Mariiným prsům. Vedle ní seděl Franz a držel ženu za ruku. Gotthard vzal Paulinu do náruče a uplakaná Ewa k sobě tiskla malou Marii Helenu. Adam a jeho devatenáctiletý syn František stáli u dveří. Nikdo nevěděl, co říct ani co dělat.
Starý Latzel po chvíli přistoupil k posteli. Naklonil se a políbil chlapce na hlavičku. Po něm to samé udělala i jeho vnučka. Karl přestal plakat. Vydechl naposledy a jeho srdíčko přestalo bít. Ležel přitulený k chvějícímu se tělu matky. Maria propukla v nezadržitelný pláč. Nedokázala se smířit s tím, že ho ztratila.
Úterý, 6. prosince 1910.
Franz Latzel vystoupil z vlaku na stanici „Skotschau“. Přivítala ho krásná vůně linoucí se z nádražní restaurace. Vracíval se z práce v dole, který se nacházel ve městě Polnische Ostrau (cs. Polska Ostrava). Od smrti jeho synka uplynulo necelých šest týdnů a byl nucen vrátit se ke svým povinnostem, aby uživil rodinu. Jeho tchán, tchyně a otec pomáhali s péčí o děvčátka, což mu velmi ulehčilo. Maria byla stále nemocná a nevstávala z postele. Byla vyčerpaná záchvaty kašle, které jí ve dne ani v noci nedovolovaly zamhouřit oko. Nezastavoval se, aby si užil tu vůni. Začínalo se stmívat a před ním byla čtyřkilometrová cesta.
Pěšky ze stanice do jejich dočasného obydlí v dřevěné chalupě číslo 92 v Gross-Gurek (pol. Górki Wielkie) to trvalo asi padesát minut. Cestu ztěžoval ušlapaný kluzký sníh, ale po deset a půl hodinové směně v dole to byl ten nejmenší problém. Šel rychle, chtěl co nejdřív spatřit ženu a dcerky. Stýskalo se mu po nich.
Když byl už nedaleko, uviděl svého otce Gottharda, jak kouří dýmku a dívá se směrem k nedaleké řece Brennici. Vypadal špatně. Měl pod očima kruhy. Pokusil se něco zamumlat, ale nepodařilo se mu to. Mladý Latzel nepromluvil ani slovo a spěchal do světnice. U kamen seděl starý Gawlas. Jakmile Franz vstoupil, sklonil hlavu, aby se vyhnul pohledu zetě. Uvnitř bylo ticho, nikdo nic neříkal. Nebylo slyšet ani hlasy hrajících si děvčátek. Latzelovi vyschlo v hrdle. Pomalu otevřel dveře do druhé světnice. Po těle mu přeběhly zimnice. Zatemnilo se mu před očima a jen díky rychlé opoře švagra Františka neupadl na podlahu.
Na lavici pod oknem seděla uplakaná Ewa a na klíně držela obě vnučky. Franz přistoupil blíž k posteli, na které ležela jeho žena. Mariina tvář působila klidně a rty se lehce usmívaly. Měla na sobě krásné těšínské šaty a čepec, jímž se zdobily vdané ženy. Vypadala přesně tak jako v den jejich svatby, před šesti lety. Latzel se jemně dotkl jejích tváří. Skápla mu slza, i když měl chuť plakat jako dítě.
– Umřela v poledne. Pochováme ju s Karlíčkem – vypravila ze sebe Ewa.
Franz si sedl na postel vedle těla své ženy. Neřekl ani slovo. Po tváři mu stekla další slza. Seděl tak a díval se na Marii, až najednou ucítil na zádech teplo drobných ruček. Otočil se. Jeho dcerky, pětiletá Paulina a čtyřletá Maria Helena, se na něj dívaly vyděšenýma očima. Nerozuměly, co se děje. Latzel poklekl na tvrdou podlahu.
– Postarám se o vás, přísahám – řekl a pak, zalitý slzami, je vzal do náruče.
Autor: Jonasz Milewski
Líbil se vám tento článek? Dejte like, zanechte komentář a sdílejte. Předem děkuji!
Komentáře