top of page
Vyhledat

Slezan na Titaniku

Tato plavba mu měla přinést finanční injekci. Od roku 1901 pracoval na různých parnících jako stevard. Richard Pfropper a jeho příběh během první a zároveň poslední plavby Titaniku.


Jedna z ulic v Breslau (cs. Vratislav), v době, kdy tam žil Richard Pfropper
Jedna z ulic v Breslau (cs. Vratislav), v době, kdy tam žil Richard Pfropper

Když kolem 23:40 došlo ke srážce, byl ve své kajutě – malé místnosti se dvěma palandami, toaletou a skříní. Společnost White Star Line se o své zaměstnance dobře starala a mzda 3 libry a 15 šilinků měsíčně patřila k nejvyšším mezi lodními stevardy. Richard Pfropper měl za sebou náročný den. Vstal kolem šesté hodiny. Ranní servírování snídaně, poté oběda a večer večeře mu dalo zabrat. Kromě toho obsluhoval námořníky, kteří se (většinou) příliš nevyznačovali slušností ani společenským chováním. Když si krátce po jedenácté hodině položil hlavu na polštář s malou červenou vlajkou společnosti White Star uprostřed, okamžitě usnul. Zdál se mu sen o setkání s otcem, Augustem. Procházeli se spolu po zeleném a okouzlujícím Liebichshöhe v Breslau (cs. Vratislav), když otec náhle vykřikl „Achtung!“ (cs. „Pozor!“) a rachot připomínající srážku bicyklů přerušil blaženost.


Richard se probudil. V hlavě mu znělo otcovo varování, ale jak nabýval vědomí, uvědomil si, že praskání a zvuky připomínající tříštění skla nebyly snem. Zeptal se ostatních stevardů, zda také slyšeli podivné zvuky. Znepokojeni vstali. Richard nahlédl do chodby. Zdálo se, že nejde o nic vážného. Když zahlédl důstojníka, zeptal se ho na příčinu hluku. Ten mu a ostatním přikázal, aby nepanikařili. Přesto rozhodl, že by si měli obléknout uniformy a dostavit se do jídelny druhé třídy na palubě D, kde měli rozlévat horkou kávu a čaj probuzeným cestujícím. Pfropper si povzdechl. Vypadalo to, že si té noci neodpočine, a v 6:30 ráno ho čekala další služba.


Zájemců o noční nápoje nebylo málo. Venku byla zima a náhlé zastavení největšího parníku světa uprostřed oceánu vzbuzovalo emoce. Jedni by přísahali, že lodní šroub rozdrtil nějakého kytovce, druzí tvrdili, že viděli ledovec, a další prorokovali požár na spodní palubě. Po několika minutách se většina rozhovorů už točila kolem toho, kdy se loď znovu rozjede a zda se jí podaří dorazit do New Yorku včas. Někteří vyhrožovali posádce, že pokud zmeškají pondělní vlak, budou požadovat odškodnění od společnosti White Star.


Kolem 00:30 začali důstojníci důrazně vybízet cestující, aby vyšli na člunovou palubu. Posádka měla jít příkladem, proto byl zastaven servis kávy a Richard spolu s ostatními stevardy zamířili nahoru. I jimi hnala zvědavost.


Vyšli po schodech pro druhou třídu v zadní části lodi. Všimli si, že Titanic je mírně nakloněný. Usoudili, že loď asi nabírá vodu, ale čerpadla situaci brzy napraví. Venku panoval klid. Pfropper si všiml, že na místa v záchranných člunech čeká jen několik desítek lidí. Cestující první třídy nahlíželi ven jen občas z oken. Většina se shromáždila v kuřárně, kde si hřála hrdla douškem brandy. Když viděl, jak důstojníci a jejich nejbližší spolupracovníci usilovně připravují záchranné čluny ke spuštění na vodu, Richard se vrhl na pomoc. Věděl, že to tak má být. I když nechápal vážnost situace, cítil potřebu uklidňovat cestující a obdarovávat je klidným úsměvem a přátelským poplácáním po rameni.


Záběr z filmu Titanic (1997) zobrazující loď kolem 1:10 v noci, 15. dubna 1912
Záběr z filmu Titanic (1997) zobrazující loď kolem 1:10 v noci, 15. dubna 1912

Kolem 1:10 ho první důstojník William Murdoch zavolal spolu s několika dalšími členy posádky, aby přišli k záchrannému člunu číslo 9. Loď se stále víc nakláněla. Pfropper si pomyslel, že čerpadla nestíhají. Někdo mu však řekl, že brzy dorazí záchranná loď. Uklidnil se. Poslušně plnil rozkazy důstojníka a občas se jen podíval přes zábradlí, aby zjistil, zda už není vidět blížící se loď.


Murdoch nařídil připravit „devítku“. Richard se otočil, aby zjistil, kolik lidí čeká na záchranu. Zájemců přibývalo. Objevovali se cestující z první i druhé třídy. Trochu stranou stála také skupina očouzených topičů, kteří se dostali z dolní paluby.


Někteří z cestujících třetí třídy si s sebou přinesli velké tašky. Jeden z pasažérů z „horní paluby“ začal záměrně a dost nahlas posmívat se jim, aby to ostatní slyšeli, že se do těch kufrů vejdou oni sami i celý jejich majetek. Na to ho 36letá cestující druhé třídy Kate Buss okřikla. Slovní potyčku rychle ukončili ostatní. Richard se na provokatéra podíval s politováním. „To sis vybral chvíli,“ pomyslel si.


Když byla „devítka“ připravena k nástupu, loď se začala pomalu naklánět na pravobok, takže se mezi palubou a okrajem člunu zvětšovala propast. Černá hladina oceánu působila děsivě. Důstojník Murdoch nařídil urychlit evakuaci. Nebylo času nazbyt.


Záběr z filmu Titanic (1997) zobrazující spouštění záchranného člunu číslo 9
Záběr z filmu Titanic (1997) zobrazující spouštění záchranného člunu číslo 9

Do člunu jako první nastoupila paní Linesová, manželka prezidenta společnosti New York Insurance Company, a hned za ní její dospívající dcera. Usadily se v přední části člunu, tiše si stěžovaly na tvrdost prken a prosily o deku, na kterou by si mohly sednout. Další měla nastoupit starší žena, které Richard podal ruku, aby jí pomohl při vstupu, ale když si všimla propasti mezi palubou a člunem, začala panikařit a křičet. Otočila se, pustila Richardovu ruku a začala se prodírat davem čekajících cestujících. Důstojník ji chytil, ale ona ho odstrčila a vběhla zpět do útrob lodi. Murdoch uznal, že nemá smysl ztrácet čas jejím pronásledováním. Na záchranu čekalo dost dalších cestujících.


Milionář, 47letý Benjamin Guggenheim, který stál se svou milenkou a její služkou opodál, se zasmál. Nerozuměl tomu strachu. Když přišla řada na ně, políbil svou společnici, slečnu Aubartovou, francouzskou zpěvačku, a pomohl jí nastoupit do člunu. „Žádná žena nesmí zůstat na lodi jen proto, že Ben Guggenheim se ukázal být zbabělcem,“ řekl nahlas. Poté podal ruku služce své milenky, Švýcarce Emmě Sägesserové. „Brzy se uvidíme! Je to jen oprava. Zítra Titanic zase vypluje,“ řekl jí německy, zatímco Richard dokončil asistenci a dovedl dívku do člunu. Guggenheim ustoupil, aby posádka mohla pokračovat v práci, a vytáhl doutník.


Po několika minutách už bylo ve člunu několik desítek lidí. Důstojník Murdoch se podíval na Richarda. „Naskoč, budeš veslovat,“ řekl. Ten rozkaz splnil a cítil obrovskou úlevu. Zároveň si všiml, že u člunu už nečekala žádná žena. Cítil se ospravedlněn. Posadil se blízko kormidla. Jeden z cestujících druhé třídy, který zůstal ještě na palubě, se Murdocha zeptal, zda by mohl také nastoupit do záchranného člunu. Důstojník mu to dovolil. Byl to poslední člověk, který nastoupil. Poté se člun začal spouštět na vodu. Hodiny ukazovaly 1:30.


Záběr z filmu Titanic (1997) zobrazující loď těsně před úplným potopením
Záběr z filmu Titanic (1997) zobrazující loď těsně před úplným potopením

Když odpluli asi sto metrů, spatřili pravdu. Příď Titaniku byla téměř celá pod vodou a křik a pláč, smíšený s klasickou hudbou hranou orchestrem, byly jediné slyšitelné zvuky. Všichni v „devítce“ seděli beze slova. Richard s hrůzou sledoval největší loď v dějinách lidstva, jak se pomalu poddává síle oceánu. Očekávaná záchranná loď se stále neobjevovala a nepotopitelná loď se z posledních sil bránila propasti.


Richard si povzdechl a poté uronil slzu. Na Titanic se najal teprve několik dní předtím. Na transatlantických lodích sloužil už jedenáct let. Tahle plavba však měla být výjimečná. Poprvé na lodi takové třídy a poprvé za tak vysoký plat! Své rodné Breslau opustil, když mu bylo pouhých sedmnáct let. Ačkoli bylo město krásné a pod vedením nadstarosty Georga Bendera zažívalo období prosperity, Pfropper se rozhodl odejít. Před třinácti lety emigroval do Anglie, zanechávaje v Německu ovdovělou matku a dva mladší bratry. Když sledoval umírající Titanic, pocítil silnou potřebu obejmout své blízké. Dotkl se smrti – a oni, vzdálení tisíce kilometrů, neměli tušení, co se stalo.

Chvěje se zimou, Richard pohlédl na ostatní ve člunu. U kormidla seděl námořník Georg McGough. Ukazoval prstem dívce sedící vedle něj něco na obloze. Pfropper si pomyslel, že je to roztomilé. Netušil tehdy, že onen kormidelník je muž, který před deseti lety v opilecké rvačce zavraždil jiného námořníka a před pouhým půldruhým rokem byl odsouzen za obtěžování dvanáctileté dívky.


Náhle se paní Futrellová, manželka spisovatele Jacquesa Futrella, rozhořčila na muže sedícího vedle ní a upoutala pozornost ostatních. „Tvrdil jste, že máte zkušenosti s veslováním, a ukázalo se, že to byla podlá lež, abyste si zachránil život!“ vykřikla. Kormidelník McGough, když viděl rozpačitost obviněného, řekl: „Madame, on se snaží zachránit svůj život, stejně jako vy ten svůj.“

Nakonec, kolem 2:20 ráno dne 15. dubna 1912, zazněly dva mohutné výbuchy. Loď se rozlomila napůl a během několika desítek sekund zmizela pod hladinou. Slečna Aubartová se rozplakala. Richard, který uměl francouzsky, se k ní dostal, aby si přisedl a utěšil ji. „Vážená slečno, prosím, zkuste se uklidnit,“ řekl. „Ctihodný pan Guggenheim je možná na jiném člunu,“ dodal, čímž jí poskytl trochu útěchy. Věděl však, že ta slova jsou nadnesená. Znal pravdu o počtu záchranných člunů.


K ránu, když začalo svítat, trosečníci spatřili desítky ledových polí, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Člun unášel proud a slíbená pomoc se stále neobjevovala. Jeden z cestujících první třídy, George Brereton, si přisedl k jinému zámožnému pasažérovi. Začal ho přesvědčovat, aby mu svěřil určitou částku peněz, kterou prý v New Yorku zdvojnásobí na zmanipulovaných dostizích. Richard na něj pohlédl s nedůvěrou, ale Brereton mu oplatil pohled s povýšeným pohrdáním. Pfropper se nenechal zastrašit. Zadíval se na něj pronikavým pohledem, aby mu dal najevo, že dělat obchody uprostřed Atlantiku, po smrti stovek lidí, s nimiž si v uplynulých dnech vyměňoval pohledy a zdvořilosti, je absurdní. Pfropper netušil, že Breretona od vězení za finanční podvody dělí pouhé tři roky.


Richard Pfropper několik let po katastrofě
Richard Pfropper několik let po katastrofě

Nakonec přišlo jejich vysvobození. Na obzoru se objevil parník. Vesla člunu se dala do pohybu směrem k lodi. Čtyřicet duší, nejrůznějších povah, se stejně radovalo z pohledu na blížící se záchranu. Richard zavřel oči a uklidnil se. Jako člen posádky Titaniku cítil odpovědnost, kterou společnost White Star kdysi ocenila na 3 libry a 15 šilinků měsíčně. V 6:15 byla „devítka“ vytažena na palubu Carpathie. Plačící slečna Aubartová, roztřesená paní Futrellová, hazardní hráč Brereton, kormidelník McGough skrývající svou minulost a ostatní z tohoto člunu dostali nový život. Richard také. Když vstoupil na palubu Carpathie, pocítil úlevu. Před očima měl matku a dva mladší bratry z Breslau. Jediné, po čem toužil, bylo říct, že žije.


Autor: Jonasz Milewski

P. S. Richard Pfropper pokračoval v práci na moři. Několik let po katastrofě Titaniku emigroval do Spojených států. Zemřel 25. února 1964 v New Yorku.




Líbil se ti tento článek? Dej like, zanech komentář a sdílej ho. Předem děkuji!


 
 
 

Komentáře


bottom of page