Poslední Židé v Istebné. Tragédie rodiny Springut.

Tato povídka získala v roce 2024 třetí místo v celostátní literární soutěži Marka Hłaski v Poznani.

Část I

Istebna, 7. září 1939

Sigmund Springut se stále díval z okna. Byl nervózní. Jeho ruce se třásly. Ves byla zahalena tmou. Hodiny visící na zdi ukazovaly třetí hodinu ráno. V tuto dobu lidé spí nejhlouběji. Věděl to. Naplánoval každý detail. Od chvíle, kdy se lesník Karl Delong usadil ve starostově křesle, Sigmund se připravoval na evakuaci. Už pochopil, že naději na život v bezpečí je třeba se vzdát.

Springut se podíval na manželku a dcery. Dokončovaly balení. Vkládaly do kožených kufrů to nejnutnější: košile, boty, teplé ponožky, konzervy, peníze, trochu zlata.

– Vezmi ještě tohle… – řekl manželce a ukázal na krajkovaný kapesníček do saka, který dostal před devíti lety od souseda k šedesátým narozeninám.

– Vždyť za měsíc, nejpozději za dva, se vrátíme domů. Sotva budeš mít příležitost obléknout si oblek – přesvědčovala ho Esther, jeho žena. Myslela si, že by neměli brát zbytečné věci.

– Prosím, vezmi ho pro mě – usmál se. – Bude mi připomínat domov.

Esther splnila manželovo přání a vložila kapesníček do tašky. Posadila se na okraj postele. Zhluboka si povzdechla a podívala se na ložnici. Na stěnách obložených dřevem visely obrazy namalované místním umělcem Wałachem. Stolek pod oknem zdobila háčkovaná konakovská dečka, na které stála menora.

– Možná bys ji měl schovat na půdě? – navrhla s obavou, že by hitlerovci mohli tento symbol znesvětit.

Sigmund opatrně vzal menoru a odnesl ji na půdu, kde už dříve do velké dřevěné truhly ukryl jiné rodinné památky. Podíval se z okna směrem ke kostelu a úřadu. Ukápla mu slza. Miloval ten kus země. Přistěhovali se sem před čtyřiceti lety. Pocházeli z židovské rodiny žijící ve vsi Skrzydlna v Malopolsku. Po svatbě se však rozhodli usadit na Slezsku. Vybrali si krásnou horskou vesnici s půvabným názvem Istebna. Byli jedinou židovskou rodinou v této komunitě. Zpočátku se setkávali s lehkou nevraživostí a drobnými projevy vandalismu. Po letech si však získali uznání. Ačkoli i nadále z úst některých místních občas zaslechli označení „jinověrec“ nebo „židáček“, naprostá většina si jich vážila a zacházela s nimi důstojně.

Když dřevěné hodiny visící na zdi, hned vedle krajiny od Ludwika Konarzewského, ukazovaly 3:19, Sigmund zvýšeným šepotem přikázal opustit dům. V hloubi srdce nechtěl utéct. Bylo mu devětašedesát let a měl tucet vzpomínek spojených s tímto místem. Měl tu dům, přátele, obchody. Zde se narodily jeho děti. Bylo to jeho místo na zemi, jeho svět. Ten svět se změnil, od chvíle kdy se k moci dostali nacisté. Sigmund pozorně sledoval zprávy a četl jak polský, tak německý tisk. Před válkou dělilo Istebnu od hranice s Třetí říší jen několik desítek kilometrů. Měl mnoho známých na druhé straně a dozvídal se, jak je židovská komunita zacházením ponižována. Když hitlerovci překročili hranici, věděl, že pogrom Židů se rozšíří i na jeho milované Těšínské Slezsko. Koncem srpna ještě navštívil židovského rabína Salomona Klügera v jeho bytě na ulici Zamkowa 5 v Těšíně. Klüger mu přímo řekl, že pokud zůstane na Slezsku, čeká ho smrt. Židovská komunita se navzájem informovala o aktuální situaci a možných hrozbách. Chápali, že diskuse s rozzuřenými nacionalisty nemá smysl.

Sigmund se spolu s manželkou a dospělými dcerami rozhodli Istebnu opustit. Karl Delong, nový starosta, byl natolik omámen nacistickou propagandou, že přestal vidět v člověku člověka. Důležitá byla ideologie. Starý Springut pochopil, že je třeba jednat rychle. Znal Delongovu zuřivou povahu. Teď, když se dostal k moci, rozhodoval každý den.

Rodina Springutových před svým domem v Istebné kolem roku 1910.

Ve 3:25 už seděli on, jeho žena Esther a jejich čtyři dospělé děti na zapřaženém povoze. Naposledy se podívali na svůj dům. Byl to prostorný zděný dům, ve kterém po mnoho let vedli obchod a vyráběli pohlednice. Každého z nich bolelo srdce. Springut si ani v těch nejtemnějších scénářích nepředstavoval, že těsně před sedmdesátkou bude nucen utéct.

– Vrátíme se sem. Angličané s Francouzi rychle zareagují a američtí Židé nedovolí, aby se Hitler dopustil zvěrstev – řekl a vyrazili směrem ke slovenskému městu Žilina, kde žila jedna z jeho dcer. Jeli pomalu, aby nevydávali zbytečné zvuky, které by mohly probudit sousedy. Centrum Istebné, kde bydleli, bylo plné domů se psy hlídajícími dvory. Šťastnou náhodou – a podle Springutových díky boží prozřetelnosti – nikdo ze sousedství nereagoval na štěkání. Hranici mezi Slezskem a Slovenskem překročili v Jaworzynce. S úlevou si vydechli.

Část II

20. června 1942

Springut si opíral hlavu o dřevěnou stěnu vagónu. Seděl na slámě, kterou mu vystlala dcera, aby měl měkčeji. Cítil potřebu lehnout si na deku, ale bylo příliš těsno. Do oddílu bylo natlačeno čtyřicet lidí s veškerým majetkem. Celkem asi sedm set osob bylo převáženo v osmnácti vagónech. Vyjeli v 11:30, ale nikdo jim neřekl, jak dlouho cesta potrvá. Měla to pro ně být změna k lepšímu – alespoň to tvrdili hitlerovci.

Ještě v březnu byli Springutovi a další Židé z celého Slovenska přemístěni do dřevěných baráků v areálu vojenských kasáren v Žilině. Spali na slámě, přikrývali se tím, co měli. Trvalo to čtyři měsíce. Tehdy nevěděli, jak dlouho tam zůstanou ani co s nimi bude. Esther tyto podmínky nevydržela. Jednoho rána prostě neotevřela oči. Od toho dne starý Springut nepromluvil ani slovo. Seděl smutný, občas mu po tváři stekla slza. Jeho více než pětačtyřicetileté manželství skončilo na špinavé dřevěné podlaze v baráku, v cizím městě, daleko od milovaného domova.

Židé z přestupního tábora v Žilině. Zdroj: tkiZilina

Ráno 20. června 1942 jeden z vojáků hlídajících baráky vyvěsil na dveře seznam se jmény osob, které budou přesídleny na východ. Tam měli začít nový život. Na seznamu byli i Springutovi. Nařízeno jim vzít veškerý majetek a nastoupit do vlaku. Starý Sigmund při odchodu z baráku pohlédl na seznam. Bylo na něm uvedeno i jméno jeho milované Esther. „Ani si nevšimli, že už tu není,“ pomyslel si, ale další slzu neuronil. Už neměl čím plakat.

S pomocí dcer se vyšplhal do vagónu. Když byl vlak připraven k odjezdu, velitel přestupního tábora se postavil doprostřed nádvoří.

– Budete převezeni na východ, kde od Třetí říše německé obdržíte práci, stravu a ubytování. Začnete novou etapu života. Po příjezdu na místo dostanete další pokyny. Heil Hitler! – oznámil, a hlasité zapísknutí dalo vojákům znamení, že dveře vagónů mají být uzavřeny.

Istebna na začátku čtyřicátých let.

Sigmund ve vagónu zdřímnul. Před očima se mu objevil dům. Všechna okna byla otevřená a bílé záclony se vlnily ve větru. Esther s dcerami pekly nekvašený chléb k večeři. Připravovali se na Pesach. Springut měl pod paží Hagadu, kterou měl podle tradice číst před slavnostní večeří. Zeleň istebnanských kopců těšila oči a teplo jarních paprsků hřálo u srdce. Náhle zaslechl pronikavý skřípot. Něco, co připomínalo řev přilétající stíhačky. Probudil se. Před očima znovu spatřil natlačené, špinavé a nejisté lidi, s nimiž sdílel vagón. Jeho dcery Karoline a Josefine ho chytily za ruce.

– Asi jsme dojeli – řekla nejstarší, když se snažila vysvětlit uši trhající skřípot brzdících kol vlaku.

– Nemohli jsme odjet příliš daleko od Žiliny, cesta trvala možná dvě hodiny, možná trochu víc – uvažovala Josefine.

Dveře vagónu se otevřely. Starý Springut se pomalu zvedl. Bolelo ho celé tělo, ale měl radost, že dorazili. Toužil konečně vyjít na svobodu. U tzv. Alte Judenrampe (Staré židovské rampy) na nákladním nádraží čekali ozbrojení esesmani a několik lékařů. Příchozí postavili do několika řad.

Každý postupně přistupoval ke komisi, kterou tvořil lékař a několik esesmanů. Nakonec přišla řada na Springuta s dcerami.

– Kde to jsme? – zeptala se německy Josefine.

– V táboře Auschwitz-Birkenau – odpověděl vojenským tónem jeden z členů komise.

– Budeme dnes ještě moci odevzdat dokumentaci týkající se ubytování a zaměstnání? – doptávala se, chtěla mít přehled o dalším postupu. Měla ráda informace. To zdědila po otci.

– Ano, brzy se dozvíte, co bude dál. Prosím o trpělivost – odpověděl důstojník mírným hlasem.

– Děkuji vám – usmála se uklidněná. Pohlédla na otce a pohladila ho po rameni. – Všechno bude v pořádku, tatínku.

Po chvíli k nim přistoupil jiný esesman.

– Ženy vlevo, ty napravo – řekl přísně a ukázal na starého Springuta.

– Mohli bychom zůstat spolu? Tatínek je slabý, bylo by dobré, aby měl dohled – reagovala Karoline.

– Drž hubu, židovko! – zařval, pak popadl starého Springuta a prudce ho odstrčil. Springut upadl na zem a udeřil se hlavou o kámen.

– Co to děláte?! – vykřikla vyděšená Josefine, ale nikdo ani nereagoval.

– Rychleji, rychleji! – začali křičet esesmani a postrkovat ženy.y.

Sigmund se zvedl na nohy. Šel spolu s ostatními muži z transportu. Ztratil z očí své dcery. Po asi deseti minutách pochodu dorazili k dřevěnému baráku. Uvnitř, u stolku, seděl mladý muž, sotva dvacetiletý. Vězni k němu postupně přistupovali a on jim tetoval na ruku číslo. Springut pozorně sledoval. Přišla řada na něj.

– Jméno, příjmení, původ? – zeptal se důstojník sedící vedle tatéra.

– Sigmund Springut, syn Jakoba a Esther, rozené Korngut, narozený šestého června 1870 ve Skrzydlne – odpověděl slabým hlasem.

– Manželka? – položil další otázku, aniž by se na něj podíval.

– Esther Springut, rozená Gruber – odpověděl.

– Přijela stejným transportem jako vy?

– Ne. Byla přivedena k smrti před několika týdny – odpověděl se sevřenými čelistmi.

Důstojník zvedl zrak a podíval se Springutovi do očí.

– 40 273 – řekl hlasitě a upřeně na něj pohlédl. Mladý muž, který dělal tetování, chytil Springutovu ruku a přitáhl si ji k sobě. Několika jehlami propíchl jeho už vrásčitou kůži a vpravil do ní inkoust. Od té chvíle už nebyl Sigmundem Springutem, ale číslem 40 273.

Část III

KL Auschwitz-Birkenau, 26. června 1942

Brzyzkého rána do baráku, kde byl ubytován Springut, vpadla skupina esesmanů. Byli to mladí muži, devatenácti či dvacetiletí. Přikázali všem vstát. Za nimi vešel důstojník s listinou. Postavil se do dveří a začal číst čísla: 40 234, 40 241, 40 252, 40 251, 40 257, 40 273… Když zaznělo číslo, které už několik dní označovalo Springuta, přestal poslouchat. Probral se teprve, když důstojník dočetl.

– Budete přemístěni a ubytováni na jiném místě – oznámil důstojník. – Vezměte si své věci. Před cestou budete odvedeni do lázně, kde se rychle osprchujete, poté dostanete čisté oblečení a budete odvedeni na rampu, odkud vás odveze vlak – řekl a odešel.

Springut se rozhlédl. Všichni určení k přesídlení byli pokročilého věku. Nevěděl, co si o tom myslet. Esesmani je začali popohánět. Sigmund se podíval na jednoho z nich. Chtěl se zeptat, zda i jeho dcery budou přesídleny. Zmocnila se ho hrůza, když si uvědomil, že toho mladíka zná. Esesman ho také poznal. Zrudl a sklopil oči.

– Karoline a Josefine jsou také tady. Zjisti, prosím, jestli budou přesídleny – řekl mu polsky, ale ten neodpověděl ani slovo.

Po několika minutách pochodu dorazili k cihlové budově. Důstojník přikázal všem odložit osobní věci a svléknout se do naha. Měli se osprchovat před cestou. Sigmund odložil koženou tašku a svlékl se. Potají vytáhl z kapsy kalhot krajkovaný kapesníček – ten samý, který si vzal z Istebné při evakuaci. Měl daleko k někdejší perleťové bělosti. Jen málokdo by v něm poznal kus oděvu. Špinavý, potrhaný, malý chuchvalec zamotaných nití – tak teď vypadal.

Vstoupil do lázně spolu s ostatními. Postavil se pod jeden ze sprchových rozvodů. Těžké, kovové, skřípající dveře se za nimi zavřely. Byl namačkán mezi čtyřmi sty dalšími vězni. Zhluboka se nadechl. Venku byly nastartovány motory několika aut. Náhle se ve stěnách lázně otevřely malé otvory a esesmani do nich vhodili plechovky.

Rejstřík vězňů KL Auschwitz. Pod číslem 40 273 je zapsán Springut. Zdroj: Muzeum KL Auschwitz.

Vzduch zaplnil zápach hořkých mandlí. Springut se začal dusit. Oči mu slzely a ztrácel rovnováhu. Cítil se nesmírně slabý. Ostatní křičeli, tloukli pěstmi do kovových vrat. Někteří se pokoušeli dosáhnout otvorů u stropu, šplhali jeden po druhém. Šlapali po sobě. Zvraceli a na kůži se jim objevovaly skvrny. Křik, nářek, pláč a skučení trhaly uši. Sigmund svíral kapesníček ze všech sil. Postupně se začalo rozhostit ticho. Dav čtyř set lidí pomalu umlkal. Nakonec i on pocítil zvláštní úlevu. Napjaté svaly povolovaly a jeho mysl zaplňovala klidná malá blaženost. Před očima spatřil svůj dům, zeleň istebnanských kopců a květiny vysazené v zahrádce Esther. Uvolnil ruku, z níž vypadl krajkovaný kapesníček, a zhroutil se.

Část pomníku v Istebné, na kterém byla připomenuta rodina Springutových.

P.s.

Karolina Springutová (nar. 23. 12. 1900 v Istebné) zahynula 4. července 1942 v KL Auschwitz.Josefine Springutová (nar. 23. 12. 1900 v Istebné) zahynula 12. července 1942 v KL Auschwitz.Sidoni Springutová (nar. 26. 10. 1902 v Istebné) zahynula 29. května 1942 v KL Auschwitz.

Rodina Springutových získala své důstojné místo v knize „Nonkonformista“. Klikněte na odkaz níže, abyste se o této publikaci dozvěděli více.

Informace

Autor: Jonasz Milewski

Zdroj:

Archiwum Muzeum Auschwitz-Birkenau

Artykuł „Pierwszy wodociąg w Istebnej” Gustaw Szepke

Odebírejte, abyste byli informováni o nových článcích:

Odebírej