Mami, vezmi mě z té války

Jonasz Milewski
29. 10.
Minut čtení: 6

Hitlerovská uniforma měla zaručovat prestiž a pocit nadřazenosti. Časem se však stala důvodem k hanbě. Příběh Aloise Mojeścika z Ustroně ve Slezsku Těšínském, který bojoval na východní frontě pod nacistickou vlajkou.

Vojáci Wehrmachtu bojující na východní frontě. Zdroj: National WWII Museum

Hned vedle něj explodoval granát. Třetí během několika minut. Hluk trhal uši. Všude kolem se ozývala střelba. Skloněný se začal plazit směrem k zákopům. Měl před sebou jen deset metrů. Přesto cítil nepředstavitelný strach, když pomyslel, jak dlouhá je to vzdálenost. Nevěděl, jak blízko jsou sovětští vojáci. Ve vzduchu se vznášel pach spalin a kovu. Všude kolem byly rozházené části zničeného dělostřelectva. Zuřilé boje tam probíhaly už mnoho dní. Dne 23. srpna 1943 Sověti dobyli Charkov. Byla to rána pro Wehrmacht. Alois bránil toto město a zázrakem vyvázl živý. Nyní se jeho rota stáhla až na předměstí Poltavy. Unavení, špinaví, nejistí svou budoucností. Velení je ujišťovalo, že se dokážou ubránit. Nakonec celou operaci vedl sám polní maršál Erich von Manstein. Jejich úkolem bylo zabránit Sovětům v dosažení břehů Dněpru.

282 Dywizja pěší, ve které sloužil Mojeścik, byla teprve před dvěma měsíci přesunuta na východní frontu. „Poženeme rudé!“ – radovali se Aloisovi kamarádi, když se dozvěděli, že opouštějí Francii, kde byli dosud rozmístěni. Teď, když se plazil, minul tělo jednoho z nich. Pohlédl na tvář přítele. Oči měl stále otevřené. Další výbuch přerušil rozloučení. Alois zrychlil. Zbývalo mu už jen několik metrů. Ruské výkřiky byly stále zřetelnější. Sověti byli opravdu blízko. Výstřel za výstřelem, jako by každý z nich mířil právě na něj. Další granát. Další výbuchy.

Poslední metr před zákopem. Nic si nepřál víc než skočit do jámy vyhrabané v zemi. Půl metru. Výstřely, výkřiky, spaliny, výbuchy. Najednou uslyšel: „Rychleji, kryju tě!“ – a série ze samopalu směrem k Sovětům umožnila Aloisovi bezpečně se skutálet do zákopu.

Posadil se na sluncem vysušené hlíně. Opřel se. Jeho ruce se třásly. Přesto měl radost, že je naživu. Podíval se vzhůru. Bylo poledne a srpnové horko vyvolávalo pot na jeho zablácené tváři. Špína však byla tím nejmenším problémem. Napil se vody. Chutnala odporně. Pil dál. Nebyla jiná možnost a cítil obrovskou žízeň. Boje trvaly od rána. Od chvíle, kdy Sověti před dvěma dny dobyli Charkov, hnali se na západ opojeni vítězstvím.

Tanky ustupující směrem k Poltavě v roce 1943. Zdroj: Bundesarchiv

– Mojeścik! Evakuace! – zakřičel na něj velitel. Neměl na to sílu. Chtěl se prostě přenést domů. Chtěl si odpočinout. Opovrhoval každou chvílí. V něm rostl stále větší hněv. „K čemu to všechno je?“ pomyslel si. To mu neslibovali, když se hlásil před odvodní komisí ve městě Teschen (cs. Těšín). Měli se pokrýt slávou jako panská rasa. Lichotili egu chlapců v jeho věku, když jim líčili vizi tisícileté říše, jejíž měli být základy. Namluvili jim, že lidé se dělí na lepší a horší podle původu. On patřil k těm lepším. Na začátku se mu to líbilo. Teď už ne. Nebyl jediný, kdo podlehl kouzlu nového státu, který měl sjednotit všechny bývalé germánské země. Jeho starší bratři se také stali vojáky, dokonce i ti, kteří už měli rodiny. Kamarádi ze sousedství také odešli bojovat. Někteří se vymlouvali, že to bylo nucené odvedení. Jiní chtěli přispět k propagandě, které uvěřili. Jedni i druzí bojovali za Třetí říši. Pohlednice s ujištěním o úspěchu přicházely do rodného Lipowce z nejrůznějších koutů Evropy.

Voják Wehrmachtu v zákopech u Charkova. Zdroj: Národní digitální archiv

– Mojeścik! Rychleji! – rázný hlas velitele Aloise probral. Vykročil. Chytil pušku. Šel za ostatními z deváté roty. Střelba neutichala, i když už nebyla tak intenzivní. Německé tanky účinně brzdily postup Sovětů. O každý metr bojovali obě strany s největší zuřivostí. Hluk byl k nevydržení.

– Stát! – rozkázal velitel. Zastavili se. Alois se otočil a podíval se na vyděšenou tvář vojáka, který stál hned za ním. Teprve nedávno dorazil na front. Mohl mít tak osmnáct let. Jeho víčka se třásla.

– Odkud jsi? – zeptal se ho Mojeścik.

– Z Vídně – odpověděl chlapec.

– Bude to dobré – Alois ho poplácal po rameni. – Vrátíš se do Vídně – dodal. Upřímně tomu věřil.

Chlapec se na něj podíval s pohrdáním. Bylo vidět, že ho zachvátil vztek.

– Proč jsme sem vůbec přijeli? Vždyť nejsme doma – vyhrkl osmnáctiletý a potlačil slzy. Alois se mu podíval do očí. Nevěděl, co odpovědět. Oklamat a poslat na válku osmnáctiletého je snadné. Ale jeho? Sedmadvacetiletého? Odvrátil zrak.

Velitel dal znamení, aby šli dál. – Vojáci! Pokud přežijete, čekají na vás medaile za statečnost! Je to čest! – oznámil hlasitě, když válečný hluk na pár vteřin utichl. Nikdo nereagoval. – A prémie 42 marek vás neminou – dodal.

Alois se v duchu zasmál. „Dobrá cena. Sto marek měsíčně, čtyřicet prémie a kus plechu za každodenní riskování života ve jménu ideje vymyšlené několika chlapíky.“ Vztek v něm ještě víc vzrostl. Cítil se podvedený. Takto si válku nepředstavoval. Kamarádi ze sousedství vyprávěli, že válka je krásná. Všechna vojska se třesou před Wehrmachtem a děvčata z obsazených vesnic nosí Němcům květiny a láhve vodky, jen aby upoutala jejich pozornost. „Proč jsem neviděl, jak hloupé to je,“ pomyslel si.

Dostali se na konec zákopu. Odtud to měli jen 300–400 metrů k nákladnímu autu. Během by tam dorazili za dvě minuty. Kouř z hořícího tanku poblíž ztěžoval odhad rizika. Nevěděli, zda se za ním neskrývají Sověti. Velitel rozkázal počkat na vhodný okamžik. – Až přežijeme, najíme se dosyta – velitel znovu začal lákat na zářnou budoucnost.

Na vojenské příděly si nebylo možné stěžovat. Dbalo se na to, aby kalorická a pestrá jídla dorazila k jednotkám. Každý voják denně dostával chléb, pomazánku, klobásu, rybí a sýrovou konzervu a džem jako studenou dávku. Každý den k tomu byl podáván teplý pokrm, který tvořil kilogram vařených brambor, zelenina, porce těstovin nebo krup a také pořádný kus masa. Navíc si mohl vyzvednout 7 cigaret, kávu, čaj a čas od času čokoládu. Němečtí vojáci netrpěli hladem.

Ustroń ve 40. letech 20. století. Zdroj: fotopolska.pl

Intenzivní sluneční paprsky pálily unavené tváře deváté roty. Alois ucítil ve vzduchu pach krve smíšený s vůní čerstvě posekané trávy. To druhé mu připomnělo rodný domov. Žili ve vesnici Lipowiec, nedaleko Ustroně ve Slezsku. Byli bohatí hospodáři. Měli rozsáhlé plochy polí, o které pomáhal starat se už od dětství. Byl nejmladší z devíti sourozenců. Jeho matka, Anna, zemřela, když mu nebylo ani šest let. Jediná vzpomínka, která mu zůstala, byl pohled na ni, jak leží v posteli, rudá, zpocená a křičí bolestí. Roku 1922 prohrála boj s tyfem. Po její smrti se všechno změnilo. Otec se během pouhých dvou měsíců znovu oženil. Měl další tři děti. Přestal věnovat čas těm starším. Vyčítali mu to. Zvlášť Aloise to bolelo a s přibývajícími lety se od otce citově odcizil.

Povzdechl si. Pocítil stesk po domově. Po zeleném Lipowci, po Ustroni a po řece Visle, která tam protékala. Místo aby teď, jako každý rok, pomáhal při senoseči, seděl v vyhrabané jámě kdesi daleko na Ukrajině a skrýval hlavu před kousky kovu hnanými nepředstavitelnou rychlostí, kterým se říkalo střely. Chtěl vidět své bratry a sestry.

Cítil, že po návratu musí jít k otcovu hrobu. Chtěl mu říct, že mu odpouští. Uvědomil si, že v této válce viděl a dělal horší věci než ten nezájem, který otci vyčítal.

Velitel dal znamení. – Teď! – zakřičel. Celá devátá rota se vrhla směrem k nákladnímu autu. Běželi. Motor už běžel. Kryl je tank stojící opodál. Najednou Sověti zahájili palbu. Pušky vydávaly děsivé zvuky. Jeden z nábojů se zabodl do zad velitele, který s výkřikem padl k zemi. Další ukončil život osmnáctiletého chlapce z Vídně. Alois zoufale vykřikl. Nemohl se však zastavit.

Sto metrů. Sedmdesát. Čtyřicet. Sověti nepřestávali střílet. Přitom křičeli: „Lovíme nacisty!“ Dvacet. Nákladní auto se pomalu začalo rozjíždět. Deset. Další série výstřelů. Pět. Rána za ranou. Dva.

Vyskočil na korbu. Ostatní také. Pocítil příjemné teplo, které obklopilo celé jeho tělo. Potom vlhkost. Nákladní auto zrychlilo. Znovu teplo. Začalo se stmívat. „Snad jsme se vrátili do Lipowce. Snad válka skončila?“ pomyslel si. Nikdy předtím necítil takové blaho. Nikdy předtím takovou úlevu. Lehl si na záda. Jakoby ve zpomaleném tempu uviděl své kamarády. Měli vyděšené tváře. Nevěděl proč. Dotkl se uniformy. Červená, vlhká. Dva vojáci na něj mluvili, další dva ho drželi za ruku. Nedokázal už déle udržet oči otevřené. Pro něj válka skončila 25. srpna 1943 u Poltavy. Před očima spatřil rodný dům, ten ještě s matkou. Přišla k němu, objala ho a Alois se usmál a zavřel oči.

Autor: Jonasz Milewski