Friedrich Uhl – Těšínan, který otřásl Vídní
- Jonasz Milewski
- 29. 10.
- Minut čtení: 6
Byl jedním z nejvlivnějších lidí v hlavním městě Rakousko-Uherska. „Kritik, který vzbuzuje strach“ – takto ho ve Vídni nazývali. Friedrich Uhl byl 28 let šéfredaktorem Wiener Zeitung a proměnil tento list v jeden z nejvýznamnějších v Evropě.
Po přečtení dopisu se rozzuřil. Hodil pozlacené pero o zeď. Nemohl uvěřit, že prohrál. Pět dlouhých měsíců vedl spor s arcivévodou Františkem Ferdinandem o fejeton jednoho z novinářů, který vyšel koncem minulého roku ve Wiener Zeitung. Panovník ho považoval za urážlivý a hanebný, zatímco Uhl za názor, který – stejně jako každý jiný – má právo být vysloven. Ani jeden neustoupil. V souboji Habsburk vs. Uhl tentokrát prohrál ten druhý. Po 28 letech musel odevzdat křeslo šéfredaktora nejvýznamnějšího deníku v Rakousku-Uhersku. Deníku, z něhož vytvořil list uznávaný po celé Evropě.
Friedrich se podíval z okna. Potřeboval se nadechnout čerstvého vzduchu. Zpráva, že je konec, zvedla tlak pětasedmdesátiletému muži. Vytáhl z perleťové tabatěrky jednu cigaretu a začal si plnit plíce kouřem. Po chvíli se vrátil dovnitř. Začal se rozhlížet po své pracovně.
Na stěně visela fotografie Fridy, jeho dcery. Podíval se na ni. Byla sebevědomá, energická a inteligentní žena. Uhl si vzpomněl na její první publikovaný fejeton. Psal se rok 1891 a ženy, které se pokoušely prosadit v novinařině, byly považovány za podřadné. Dokonce i Fridin manžel si v dopisech stěžoval: „Ona píše knihy! To je ďábel!“ Friedrich měl však na věc jiný názor. Dal souhlas k otištění dceřina fejetonu ve Wiener Zeitung a – hrůza pomyslet – neviděl nic špatného na tom, aby se pod článek podepsala vlastním jménem a příjmením, a ne třemi hvězdičkami nebo mužským pseudonymem, jak se dosud dělalo v jiných redakcích. Věděl, že jemu si nikdo nedovolí odporovat. I Habsburkové s ním počítali. Toho využil. Díky jeho rozhodnutí mohla poprvé v dějinách německých médií žena psát fejetony se vztyčenou hlavou! Krátce před vydáním to mezi vídeňskou elitou vřelo. Salony zaplavila střídavě vlna klepů, pohoršení, obdivu, kritiky a nadšení. Jedni se radovali, že ten den konečně přišel, jiní nevěřili, že to někdo dovolil. Uhl však zůstal neoblomný a odvážný. Nejenže ignoroval pohrdavé pohledy, ale rozhodl také, že dceřin fejeton vyjde na titulní straně.
Starý Friedrich se usmál na fotografii Fridy. Podíval se doleva. Tam visel portrét jeho druhé dcery – Marie. I ona se věnovala žurnalistice a psaní. Stejně jako otec a sestra nepodlehla kritice. Vydala divadelní hru o ženě v kalhotách, která se vyžívá v pytláctví. Rozvířila nejen Vídeň, ale i Bavorsko. Někteří byli odvahou Uhlových dcer nadšeni, jiní si mysleli, že svět se hroutí a že Uhl se zbláznil.
Dcery svého otce milovaly. Byl pro ně autoritou a oporou. Když ještě žili spolu, Friedrich jim večer předčítal literaturu a vyprávěl pohádky. Často v nich odkazoval na svůj rodný kraj – Těšínské Slezsko. I s vnoučaty si rozuměl velmi dobře. Jediným členem rodiny, s nímž si nerozuměl, byl jeho zeť, švédský spisovatel August Strindberg. Uhl ho považoval za finanční neschopu. K tomu všemu se Strindberg vyžíval v popisování svých konfliktů s manželkou a tchánem. Na rozpad manželství Augusta a Fridy nebylo třeba dlouho čekat.
Friedrich přistoupil k malému stolku, na kterém stála drobná soška. Vzal ji do rukou. Dostal ji k dvacátému výročí svého působení ve funkci šéfredaktora Wiener Zeitung od manžela Marie, Rudolfa Weyra, který se živil sochařstvím. Toho zetě měl Uhl velmi rád. Weyr své přátelství s tchánem symbolicky vyjádřil ještě jiným, výjimečným monumentem. Na objednávku císařské rodiny vytvořil sochu „Macht zur See“ (česky Síla na moři), která byla umístěna hned vedle Hofburgu, na vídeňském Michaelerplatzu. Postava Neptuna v této soše byla inspirována nikým jiným než samotným Uhlem. Při té vzpomínce se starý Friedrich znovu usmál. Získal důstojné místo v srdci metropole, které mělo připomínat jeho osobu dalším generacím. (sochu si můžete prohlédnout na mapě Vídně: https://goo.gl/maps/g2A58GkGxy8crSf58)
Otevřeným oknem proudila svěžest jarního rána. Konec května byl toho roku mimořádně štědrý na sluneční paprsky. Jako každé ráno si Vídeňané vychutnávali kávu ve společnosti nejnovějšího vydání Wiener Zeitung. Toto vydání však bylo poslední pod vedením Uhla. Friedrich přistoupil ke svému psacímu stolu. Byl to masivní mahagonový kus nábytku zhotovený zručným truhlářem, nahoře potažený zeleným suknem. Na něm ležel dnešní výtisk Wiener Zeitung obsahující Uhlův fejeton. Nesl název „Kaffeehäuser“. Nahlédl do něj s úsměvem. Vědom si toho, jak s ním bylo naloženo, ještě více ocenil jednu z prvních vět svého textu: „To, co u nás vláda schválí, se vždy uskuteční jen napůl, i když v tomto případě by se mělo dodat – naštěstí.“ Znovu se usmál. Toho dne, paradoxně, nacházel důvody k radosti častěji než kdy dřív.
Když si vytahoval další cigaretu, všiml si ve vitríně stojící u mapy publikace „Märchen aus dem Weichselthale“ (Pohádky z Viselského údolí). Byl to soubor povídek, s nímž mimo jiné debutoval na stránkách vídeňského tisku, když mu bylo něco přes dvacet let. Tyto pohádky odkazovaly na jeho rodný kraj – Těšínské Slezsko. Friedrich přivřel oči. V představách spatřil své město – Teschen (česky Těšín). Tam se narodil, vyrůstal a čerpal inspiraci. Jako dítě putoval od vesnice k vesnici, okouzlený tím, co viděl. Zeleň, slunce, pahorky, rozmanitost a hrdost. To vše na něj silně zapůsobilo. Do Vídně odjel na studia, když mu bylo pouhých 17 let. Stýskalo se mu, a proto své první literární práce věnoval příběhům zasazeným mezi Olzu a Vislu. Vytáhl z vitríny toto dílo, dnes už více než padesátileté. Dohnal cigaretu a nahlédl dovnitř. Přečetl si polohlasem: „Der Zaubergarten“ (Kouzelná zahrada). Začal číst a vzpomínat.
„Slunce vycházelo nad horami, když se malý Johannes, právě probuzený, rychle zvedl z deky rozprostřené na kuchyňské lavici. Podíval se na postel rodičů a s hrůzou zjistil, že je prázdná. Vyrazil z domu směrem k potoku, který tekl kolem jejich chalupy. Omyl si tvář a ruce, pak se vrátil pro klobouk a pastýřský kilt, který si přehodil přes ramena. Přiběhl ke stodole, aby vyhnal ovce na pastvu.“ – tak začínala ta pohádka.
Vzpomněl si na své rodiče, Josefa a Franzisku Uhlovy. Otec zemřel téhož roku, kdy Friedrich dosáhl prvního úspěchu vydáním „Pohádek z Viselského údolí“ ve Wiener Zeitung. Matka zemřela, když mu bylo pouhých devět let. O jeho výchovu se nejprve starala otcova druhá manželka a po její smrti třetí – Maria Diettrich, která později žila u Vyšší brány a zemřela před deseti lety.
Před očima se mu zjevila podoba rodičů. Slavnostně oblečeni v těšínských krojích kráčeli na Zámecký vrch, kde se slavnostně otevíral nově postavený Habsburger-Jagdschloss (Lovecký zámek Habsburků). Za nimi šel slavnostně oděný, rovněž v těšínském kroji, patnáctiletý Friedrich se sourozenci. Při té vzpomínce mu po tváři sklouzla slza. Chyběla mu ta bezstarostnost dětství. Dnes už otec, matka i macecha odpočívají na městském hřbitově u kostela sv. Jiří (dnes Park Liburnia). Město pravidelně navštěvoval, aby položil květiny na jejich hrob. Záleželo mu na tom, aby toto místo důstojně připomínalo jeho rodiče.
Friedrich se zhluboka nadechl. Zastrčil pod paži výtisk Pohádek z Viselského údolí a zamířil ke dveřím. Nechtěl prodlužovat rozloučení. Před ním byla zasloužená penze. Plánoval ji strávit v lázeňském městečku Mondsee (Horní Rakousy), kde vlastnil luxusní vilu. Neměl v úmyslu přestat psát a nový šéfredaktor Wiener Zeitung, Oskar Teuber, mu v tom nehodlal bránit. Během let práce si Uhl vybudoval pověst zkušeného novináře. Spolupracoval se známými spisovateli a tvůrci veřejného mínění z celé Evropy. I když přišel o post šéfredaktora, nikdo si netroufl ani pomyslet na to, že by mu zakázal psát.
Vyšel ze své pracovny. Před dveřmi stálo mnoho žen a mužů – spolupracovníků i čtenářů. Vážívali si ho a obdivovali ho. Věděli, kolik mu noviny vděčí. Věděli také, co mu dluží Vídeň i celá monarchie. Ozval se bouřlivý potlesk. Friedrich se uklonil. Cítil, že není poražený. Měl dobrý vliv na směr, který žurnalistika nabrala. Když odcházel, pohlédl ještě jednou na Neptuna s tváří, která mu někoho připomínala. Otesaný kámen se díval na budovu redakce Wiener Zeitung. „Dohlížej na ně,“ řekl Uhl, a poté nastoupil do dostavníku, začínaje svou cestu do důchodu.
Autor: Jonasz Milewski
Líbil se ti tento článek? Dej mu „líbí se“, zanech komentář a sdílej ho. Předem děkuji!
P.S.
Friedrich Uhl (nar. 14. května 1825 v Těšíně, zemř. 20. ledna 1906 v Mondsee) patřil k nejdéle působícím šéfredaktorům Wiener Zeitung. Významný novinář, spisovatel a fejetonista. Za jeho éry se Wiener Zeitung stal důležitým, vlivným listem, zejména v oblasti kultury.
Wiener Zeitung je přední rakouský deník, který vychází od roku 1703. Je nejstarší dosud existující novinou na světě. Na základě rozhodnutí vlády Rakouské republiky byl 30. června 2023, po 320 letech existence, deník uzavřen. https://www.wienerzeitung.at/nachrichten/kultur/medien/2186762-Letzte-Ausgabe-der-Wiener-Zeitung-erscheint-am-30.-Juni.html
Hřbitov, na kterém byli pochováni Uhlovi rodiče, byl v 60. letech zdevastován a v roce 1973 zrušen. Dnes se na jeho místě nachází Park Liburnia. https://fotopolska.eu/Cieszyn/b4977,Park_Liburnia.html?f=1131535-foto
Bibliografie:
Komentáře