Nový život za „velkou vodou“
- Jonasz Milewski
- 21. 10.
- Minut čtení: 5
První den vždy přináší mnoho emocí. Zvlášť když začíná život v nové zemi. Michael Kukuczka a jeho první den v USA po odjezdu ze Slezska v roce 1910.
Před ním ve frontě stála žena, která vypadala na asi šedesát let. Její ruce se třásly. Desetidenní cesta přes Atlantik ji značně vyčerpala. Teď stres dosáhl vrcholu. Druhý důstojník Johann Kröger a doktor Salo Matheus ji pozorně sledovali. Bylo pro ně těžké uvěřit, že číslo 46 v kolonce „věk“ není výsledkem omylu nebo podvodu. Dlouho o tom neuvažovali. Snížení věku nepředstavovalo škodu pro stát. Zvýšení ano. Po krátké prohlídce a vzájemném kývnutí hlavami doktor Matheus otiskl na lístek vysněné „Admitted“, pravděpodobně nejslavnější anglické slovo na světě.
Přišla řada na něj. Michael se narovnal a zhluboka se nadechl. Postavil se před dřevěný stolek, za kterým už po mnoho hodin pracovali Kröger a Matheus. Položil na desku karton s nápisem „Ausweis“ a přesně odpočítaných 25 dolarů. Chtěl to mít za sebou co nejrychleji.
– Věk? – zeptal se německy Kröger.
– Sedmnáct – odpověděl slušně Kukuczka.
– Místo narození? – padla druhá otázka.
– Jaworzynka v Rakousku – zazněla odpověď.
– Umíš psát a číst?
– Umím.
– Byl jsi někdy dřív ve Spojených státech?
– Ne.
Odpovídal přesně, aniž by dodal cokoli, na co se vyšetřující neptal. Takové pokyny mu dal starší bratr, který emigroval dříve.
– Final destination? – připomněl Krögerovi anglicky Matheus.
– Ach tak. Cíl cesty? – vrátil se k přísnému tónu.
– Duquesne, Pennsylvania.
Doktor Michaela zběžně prohlédl. Bylo hned vidět, že je zdravý. Jakob a Eva, rodiče chlapce, dbali na čistotu a hygienu dětí. To se ve Slezsku učilo. Půvabný dřevěný dům Kukuczkových u lesa byl udržovaný a okolí upravené. Žilo se jim dobře. O to těžší bylo pro nejmladšího ze sourozenců odjet, i když mu už před několika lety vyšlapal cestu starší bratr Paul. Nebyl dopis, ve kterém by Michaela nepobízel, aby přijel. Popisoval Spojené státy jako jedinou možnost důstojné budoucnosti. Nebyl daleko od pravdy. Celý statek, kterému se v rodině říkalo „Szkawlonka“, měl zdědit nejstarší z dětí – Josef. Nepsaný zvyk říkal, že majetek přebírá jen jedno dítě. Tím se předcházelo rozdělování pozemků. Ostatní si většinou museli hledat štěstí v průmyslu. Daleko to neměli, protože jen několik kilometrů od jejich domu nabízela práci železárna Trzynietzer Eisenwerk, největší huť celé Rakousko-Uherské monarchie. Paul a nyní i Michael se však rozhodli pro „kariéru“ za velkou vodou.
Duben konečně přišel. Michael se měl vydat z okolí Istebné. Když naposledy překročil práh rodného domu, jeho matka Eva se už neudržela a rozplakala se. Znovu ho pevně objala. Stokrát se ujistila, že si vzal bochník chleba a suché klobásy. Měly ho zachránit před hladem na cestě do Hamburku. Mladík jí setřel slzy z vrásčité tváře. Pohlédl na otce Jakoba, bratra Josefa, jeho ženu Mariannu a na ročního synovce Johanna, který celé tomu rozruchu nerozuměl. Usmál se. Chtěl, aby si ho tak zapamatovali. Když zaslechl, jak se matčin pláč zesiluje, rychlým krokem se vzdálil, aby se vyhnul prohloubení zármutku, což se ve Slezsku nepovažovalo za správné.
Když už seděl na bryčce a jel směrem k železniční stanici v Nawsy (cs. Návsí), dubnové slunce ozářilo jeho spánek. Mělo to být odškodnění za opuštění dřevěného domku u lesa, který v sobě uchovával vzpomínku na klidné dětství. Došlo mu, že se tam už nikdy nevrátí. Pochopil, že neuvidí další vrásky na matčině tváři, neuslyší první slova svého synovce ani se neožení s dívkou z blízkého či vzdálenějšího okolí. Mířil tam, kde se mohl spolehnout jen na bratra.
Cesta do přístavu v Hamburku, která vyžadovala několik přestupů, sedmnáctiletého unavila, ale představa života v novém světě ospravedlňovala všechna nepohodlí. Přemýšlel, jak vypadá proslulá Amerika. Jeho země, Rakousko-Uherská monarchie, hromadila krize, rozdávala zdražení a servírovala politické, národní i náboženské spory. Za velkou vodou prý tyto problémy neexistovaly. Tam měla vládnout rovnost, svoboda a demokracie – americký sen.
Na palubu vstoupil 14. dubna 1910. S.S. Amerika zapůsobila na mladíka, který dosud z plavidel viděl jen prám na řece Olši v Těšíně. Loď byla solidním dílem německého průmyslu. Pyšnila se elektrickým výtahem a restaurací à la carte. Příležitost využít těchto výhod však měli pouze cestující první a druhé třídy. Michael se spokojil se zbytky suché klobásy a třemi jednotvárnými jídly denně.
Deset dní plavby přes Atlantik stačilo k tomu, aby si společnost třetí třídy účinně vytvořila vlastní mikroklima. Původ, jak už to Evropané mívali ve zvyku, se stal měřítkem toho, kdo je pod palubou lepší a kdo horší. Michael, jakožto rakouský Slezan na německé lodi, patřil k privilegované „třídní elitě“. Tento fakt hrál do karet vystrašenému chlapci, ohromenému přílišnou moderností. Žilo se mu poměrně klidně a obstojně, protože i kuchyně zacházela štědřeji s cestujícími třetí třídy, kteří mluvili německy.
Dne 24. dubna 1910 připluli do New Yorku. Toho dne dorazily dva parníky – S.S. Amerika z německého Hamburku a S.S. Yumuri z kubánského Cienfuegos. Cestující první a druhé třídy mohli po krátké kontrole okamžitě vstoupit na půdu zaslíbené země. Předpokládalo se, že kdo si může dovolit lepší lístek, nebude pro stát přítěží. Chudoba nešla ruku v ruce s důvěrou, a tak byli ostatní přesazováni na malé trajekty a převáženi na Ellis Island. Tak tomu bylo i s Michaelem. Jeho i tisíce dalších pasažérů obou lodí shromáždili v kilometrových frontách „Great Hall“. Toto místo se nazývalo „ostrov slz“, protože právě tam často končil „americký sen“, když dokumenty „nežádoucích“ dostaly razítko se slovem „Rejected“.
První selekci zajišťovala křída. Tou označovali „pochybné“ osoby. Podle předpokládané diagnózy byli „potenciální hrozby pro USA“ posíláni k lékaři nebo psychiatrovi. Ti druzí měli připravené zvláštní testy a logické hádanky pro „podezřelé“. Ti, kteří byli uznáni za přítěž pro Spojené státy, se vraceli do svých zemí.
Naštěstí Michael nebyl označen křídou. Souhra okolností a dlouholetých předsudků způsobila, že S.S. Amerika se svými pasažéry vzbuzovala méně emocí než příchozí z Kuby. Kartonový „Ausweis“ rakouského cestujícího z německé lodi mu přidal body. Slezsko mělo v Americe dobrý zvuk. Inženýři, kteří rozvíjeli doly, hutě a další průmyslová centra, čerpali z publikací slezských odborníků. Zejména v Pittsburghu, kde průmysl ovládli imigranti ze široce chápaného Německa, se těšili uznání a každý další příchozí byl považován za odborníka. Tam se chtěl Michael dostat. Ne kvůli komunitě. Chtěl být s bratrem.
Černý inkoust otisknutého slova „Admitted“ na kousku papíru mu umožnil s úlevou se nadechnout. Ještě donedávna byl chlapcem, který se kvůli svému nejpozdějšímu narození ocitl poslední v řadě na dědictví. Smůla hodná knížat, i když v podání slezského horala. Černé „admitted“ ho rozloučilo s osudem nejmladšího. Teď začal nový život.
Ačkoli matka, otec, bratr, švagrová a dokonce i roční synovec pociťovali Michaelovu nepřítomnost, on dýchal „vzduch velkého světa“. Pohlédl na panorámu Manhattanu. I když mu dříve vštěpovali, že žije uprostřed Evropy a Slezsko je nezbytným a nejdůležitějším hnacím kolem pokroku, pochopil, že právě teď je v centru světa. V New Yorku všechno působilo větší, lepší, bohatší. Před novým životem mu zbývala už jen cesta na hlavní vlakové nádraží, kde čekal milovaný bratříček Paul.
Nad New Yorkem začalo slunce konečně hasnout. Nad jeho rodným domem už po několik hodin panovala tma. V Michaelově mysli se objevil obraz tváře otce a matky. Dosud západy slunce prožívali spolu. Ve hádce, v lásce, v urážce, v touze – ale vždy vedle sebe. Tentokrát ta možnost neexistovala. Poprvé západ slunce přinesl vědomí rozloučení navždy. Michael vzhlédl k nebi. Stýskalo se mu, ale věděl, že ho za chvíli zachrání bratr. Růžové nebe vypadalo přesně jako na Slezsku. Stejné mraky, stejné barvy. Uznal, že i po mnohadenní cestě nemůže být od domova příliš daleko. Nebe se nezměnilo. Uklidnil dech. Ztišil se. Byl to jeho první den nového života. Michael Kukuczka se stal Američanem.
Autor: Jonasz Milewski
P.S. Pokračování bude… vlastně už je, jen čeká na popsání.
Líbil se ti tento článek? Dej like, zanech komentář a sdílej. Předem děkuji!
Komentáře