Co je třeba udělat, aby se člověk stal milionářem?
- Jonasz Milewski
- 21. 10.
- Minut čtení: 4
„Horník ze Slezska“ – tak mu říkali, když mu bylo dvacet let. „Magnát s hlavou na správném místě“ – tak si ho zapamatovala historie. Franz von Winckler je muž, který zanechal recept na to, jak se pracuje.
Stejně jako drtivá většina obyvatel planety Země se narodil v průměrných podmínkách – ani v krajní chudobě, ani v přepychu. Byla to obyčejná hospodářská stavení statku v Tarnau (pol. Tarnów) nedaleko města Frankenstein (pol. Ząbkowice Śląskie) ve Slezsku. Jeho otec spravoval toto „podnikání“ jménem majitelů. Protože šlo o počátek 19. století, skládalo se převážně ze zemědělských budov, a soběstačnost byla charakteristickým rysem takovýchto statků.
Franz Winkler, o kterém je řeč, se narodil 4. srpna 1803 jako syn Johanna a Anny rozené Dittrich. Rodiče chlapce pocházeli zhruba několik desítek kilometrů jižněji – otec z Neu Gersdorf (pol. Nowy Gierałtów) a matka z Glatz (pol. Kłodzko). Do nového bydliště je přivedla práce. Tehdy byly migrace, blízké i vzdálenější, na denním pořádku. Winklerovi si do nového domova jistě přinesli jedinečnou variantu slezského jazyka zvanou „Glätzisch“. V okolí Frankenstein se už mluvilo nářečím známým jako „Gebirgsschlesisch“. S touto řečí se malý Franz setkával při hrách s dětmi z okolí, především z vesnice Stoltz, kde jeho otec získal podobné místo na panství hraběte von Schlabrendorfa.
Deset let je pro chlapce vhodný věk k osamostatnění – alespoň tehdy se to tak považovalo. Z tohoto důvodu Franz (již tehdy psaný jako Winckler) odjel do města. Důvodem bylo jeho zahájení studia na gymnáziu. Pro dítě vychované v malé vesnici muselo být stěhování do šestitisícového Glatzu šokující, zvlášť když nad městem se tyčila mohutná pevnost Festung Glatz (pol. Twierdza Kłodzko).
Po pěti letech zřejmě plodného studia se chlapec přestěhoval do města Neisse (pol. Nysa), aby pokračoval ve vzdělávání. Tam však dlouho nepobyl. Na doporučení Vratislavského vyššího horního úřadu se přesunul na střední hornickou školu v Tarnowitz (pol. Tarnowskie Góry), nedaleko bývalé hranice s První republikou polskou. Po příjezdu se nejprve postaral o známosti. Spřátelil se s Friedrichem Grundmannem, který stejně jako on pocházel ze sudetské části Slezska. Spolu jim bylo jistě veseleji.
Měl šestnáct let a stále prázdnou kapsu. Uznał, že je čas to změnit. Rozhodl se kromě studia také pracovat. Škola ho učila hornictví, v této části Slezska byl průmysl, kam až oko dohlédlo, takže se nesnažil hledat jiný obor. Sestoupil, přesněji sjel, pod zem. Věděl však, že lidé bohatnou nejen prací. Po úvaze dospěl k závěru, že znalosti mu neuškodí. A protože praxe je nejlepší učitelkou, začal svůj výzkum poznáváním rud olova a stříbra v dole „Friedrichsgrube“. Seznámil se také s fungováním uhelného dolu. Pořád však měl hlad po vědění, proto se v roce 1820 nechal najmout do dvou zinkových hutí, kde získal místo účetního. Tajemství těžby tohoto kovu ho natolik pohltila, že se stal skutečným odborníkem. Na výsledky svého nasazení nemusel dlouho čekat – v roce 1826 mu majitel hutí a dolů Franz Aresin nabídl, aby se třiadvacetiletý Winckler stal jeho zástupcem.
Dařilo se mu nejen po stránce profesní. V květnu 1826 se v objetí lásky oženil s Alwinou Kalide. Usadili se v Königshütte (pol. Królewska Huta, dnes Chorzów). Tam se jim narodila první dcera – Maria. V létě 1829 jejich štěstí obohatila druhá dcera, Waleska. Bohužel, v životě Wincklera nastal i temný den. V důsledku epidemie přišel o manželku a starší z dívek. Zůstal sám s tři měsíce starou Waleskou.
Rok 1831 přinesl další otřes. Zemřel Franz Aresin, jeho nadřízený. Vdova po něm, Maria Aresin, hledala pomoc. Našla ji u spolehlivého Wincklera. Nejprve mu svěřila správu celého zděděného majetku a o rok později mu svěřila i sebe. Manželství však bylo čistě strategickým krokem, bez lásky. Paní Aresin nezvládala dohled nad doly, hutěmi, poli a domy zesnulého manžela, zatímco pan Winckler si příliš neporadil s péčí o tříletou Walesku. Uzavřeli tedy dohodu nazývanou „manželství“, díky níž byli oba spokojeni.
Zámek v Miechowitz (pol. Miechowice, dnes část Bytomi), kde bydleli, byl natolik velký, že novomanželé nemuseli spát spolu. Winckler se začal věnovat tomu, co měl už delší dobu nejraději – vydělávání peněz. Díky tomuto „koníčku“ brzy vlastnil 69 důlních polí, 7 zinkových hutí a 14 dolů na galmej.
Koncem třicátých let 19. století Franz Winckler objevil v sobě sklony k nakupování. Neměl však v úmyslu je potlačovat. Vzhledem k nedostatku obchodů se značkovým oblečením (Louis Vuitton měl tehdy šestnáct let a ještě nemyslel na budoucnost) a absenci jediného autosalonu v okolí začal kupovat pozemky, přesněji řečeno pole, a vlastně celé vesnice. Jednou z nich byla obec Kattowitz (pol. Katowice), kde tehdy žilo asi tisíc obyvatel.
Nově zakoupená vesnice se Franzovi tak zalíbila, že tam přesunul své ředitelství a do jeho čela postavil spolužáka ze školní lavice – již zmíněného Friedricha Grundmanna. Bývalý horník s prázdnou kapsou už díky své podnikavosti, nadprůměrnému nasazení a několika náhodám nebyl považován za druhořadého. Veškerou zásluhu na změně vnímání své osoby přičítal „tolarům“. K Franzově příslušnosti k elitě připojil pečeť pruský král Friedrich Wilhelm IV., který mu udělil tři vytoužená písmena před jménem – „von“.
Čtyřicátá léta 19. století byla pro von Wincklera dalším obdobím úspěchů. Neměl rád dělení, proto získal výhradní právo na těžbu uhlí v okolí Kattowitz (pol. Katowice) a Myslowitz (pol. Mysłowice). Navíc už nemusel žádat úřady o povolení k využívání ložisek. Sídlo jeho majetku, Kattowitz, obdrželo od císaře jako dar železniční stanici, což následně vedlo k výstavbě tratí spojujících Slezsko s Haličí (tehdy součástí Rakouska).
Během let se jeho majetkem staly četné vesnice, v nichž žilo dohromady 10 000 lidí. Kromě toho vlastnil 13 uhelných dolů a měl podíly v dalších 49. Patřilo mu 15 dolů na galmej, několik železnorudných dolů, 7 železáren, 6 zinkových hutí a vápenka. Starý dobrý Winckler zanechal příklad, že když má člověk rád poznávání a práci, může si naspořit na „malé, ale vlastní“.
Autor: Jonasz Milewski
P. S. Franz von Winckler náhle zemřel během návratu z horského sanatoria poblíž Lublaně (dnešní Slovinsko) dne 6. srpna 1851. Dožil se 48 let. Byl pohřben v rodinné kapli na území svého panství v Miechowitz (dnes městská část Bytomi).
Tím však výjimečný příběh této rodiny nekončí. Další kapitolu napsala jeho dcera Waleska a zeť Hubert. Právě oni pokračovali v díle Wincklera, rozvíjeli tuto část Slezska a obohatili ji nádhernými zámky, čímž vytvořili místa pro nejedno svatební fotografování.
Bibliografie:„Tiele-Wincklerowie – Arystokracja węgla i stali“ od Arkadiusze Kuzio-Podruckého (4. vydání, 2021).
Líbil se vám tento článek? Dejte like, zanechte komentář a sdílejte. Děkuji předem.!
Komentáře